Čas dluhů...
Dobré mrazivé ráno všem!
Dnes jsou to přesně dva týdny, kde jsme se společně ve škole viděli naposled. Protože se ve vedlejší školce objevil pozitivní případ rodiče, obával jsem se, že bychom mohli skončit v karanténě a na velkou přestávku svolal poradu. A v devět, do skrumáže lidí před sborovnou a hektického konce podmínek přišla jako blesk zpráva, že od dalšího dne se školy zavírají. Jakoby začala válka...
Od té doby se život zpomalil a pro některé skoro zastavil. Jsme na svých ostrovech v oceánu nejistoty a voláme na sebe, abychom se ujistili, že nejsme sami, že tam venku je pořád ještě život. Píšete mi hodně, že si mnozí z vás teprve teď začínáte uvědomovat, jak jsme si nevážili tehdy úplně samozřejmých věcí. A mnohdy začínáme litovat...
Už jsem vám vyprávěl, že když jeden z mých duchovních učitelů v požehnaném věku odcházel, už byl dlouhodobě nemocný a já jsem byl za ním v nemocnici na návštěvě. Oslovil mě poměrně naléhavě: „Františku, chtěl jsem se vám za něco omluvit... Když jsem byl před pár lety u vás na návštěvě, nabízel jste mi polévku, co jste uvařil. A já jsem tehdy odmítl, tak mě to mrzí...“
Možná právě proto, že šlo o takovou drobnost (na kterou jsem navíc od té doby úplně zapomněl), byla jeho slova pro mě hlubokou zkušeností, když jsem si uvědomil, že i takovéto maličkosti jednou budeme tak hluboce litovat.
Jsme v nepoměrně optimističtější situaci, ale o to více by se dnešní doba mohla stát upřímnou zkušenost ohlédnutí, lítosti a vnitřního smíření. Uvědomění si dluhů, které za sebou máme nebo které jsme neodpustili druhým (a propo víte, že v modlitbě Otče náš není v originále „odpusť nám naše viny“, ale právě „dluhy“?) A také vděčnosti za to co bylo.
Mám před očima úvodní výjezd, mladší tábořící na louce za bazilikou na Hostýně, Nýány přicházející po schodech a ostatní tančící a zpívající. Návštěvu z pravěku v Brně, kde jsme se často místo radost prudili a šťourali se v sobě místo přijetí výzev. Podzimní výjezd a nádherné výhledy Jizerských hor, první sníh, ale i chvíle, kdy jsme byli zoufalí a měli pocit, že naše práce, tak jak ji děláme nemá smysl, protože o ní nikdo nestojí . A pak Gi-do, Vesmír, setkání u Simonova stromu, úžasná akademie i poslední dvě akce už v podmínkách blížící se krize – koncert v Meiselově synagoze a poslední představení primánského divadla pro waldorfské třídy, které v té situaci bylo jako zázrak.
Všechno to byl úžasný dar, nemyslíte? Proto lituji každého úsměvu, který jsem vám nedokázal dát, protože jsem si připadal unavený nebo vytížený. Lituji každé chvíle, kde jsem se místo nadechnutí rozčílil. Každé prosbě, které jsem nedokázal naslouchat. Ale i každé vaší chyby, kterou jsem nedokázal vlídně vytknout ze strachu, že přijdu o vaše kamarádství. Chvil, které jsem nedokázal prožít naplno v tom, co přinášely a místo toho v mysli pořád mířil k tomu, co bude a co se mnohdy stejně vůbec nestalo.
Ale to už stačí! Ať se znovu nedopustíme stejné chyby! Je určitě i teď čas radovat se a děkovat za všechno, co jsme zatím mohli prožít. V duchu odpustit a poprosit za odpuštění. Prožít naplno to, co nám dnešek přinese. A otevřít srdce, abychom tento čas využili k tomu učit se skutečně být, skutečně žít.
To nám všem ze srdce přeji a posílám srdečné pozdravy.
František
P.S.: zítra se on-line sejde pedagogická rada, tak pokud máte nějaké podněty, ideálně napište třídnímu mail.
P.P.S.: bylo by dobré, kdybyste si začali plánovat podmínky do konce roku, brzy to od vás budeme chtít. Díky.
