Cesta je cíl
Déšť na chvíli ustává a my tvoříme půlkruh a představujeme se. Jakmile ale vyrazíme alejí do Drahaňského údolí, spustí to seshora v plné parádě. Dvacet poutníků - zastupujících všechny třídy, tři statečné maminky a další kamarádi se v proudech deště bubnujících do korun stromů a posléze na zkalenou hladinu Vltavy vydávají na sever z Prahy na Říp.
Po dvou hodinách máme mokré skoro všechno, ale nálada je pořád dobrá, i když první občerstvení u libčického přívozu má zavřeno. Zní vyprávění, vtipy, ale kupodivu ne stížnosti (neb my starší jsme už zvyklí mlčet a mladším to zjevně nevadí).
Po poledni přecházíme v Kralupech na levý břeh a pod magickými oblouky skal na Dvořákově stezce míříme do Nelahozevsi. Restaurace Marína přímo na břehu řeky nejen, že nezklamala, ale překvapila v dobrém. Za půl hodiny už sedíme pod slunečníky na zahrádce a baštíme smažáky a řízky (jen Horák si dopřává svíčkovou s brusinkovým terčem), vzpomínáme, smějeme se i paříme (dočasně, protože i mobil je promokavý).
A zase dál, ale to už déšť nahoře vypnuli a tak cestami mezi poli i silnicí přes legendární ves Vepřek jdeme bez deštníků. Někdo už má vymleto a jen mlčí, další se z klábosení dostávají k hlubším tématům, na která jindy nebyl čas nebo naladění. Po zastávce na břehu vltavském a koupeli třech odvážlivců jdeme do finále a nekonečná cesta polem Peklo je opět věrné svému jménu. Boříme se do bahna po kotníky, ale to už se začínají naše mozky vyplavovat endorfiny, takže téměř meditativní stav vnitřního klidu střídají vlny euforie, během kterých naši teenageři v bahnisku se smíchem bruslí a honí se navzájem tam a zpátky polem a já jen čekám, kdy se v něm začnou válet (k čemuž naštěstí nedojde).
Do cíle dorážíme po osmé, monumentální památná hora nás vítá svou mateřskou náručí, všechny strastě jsou rázem zapomenuty (není divu, když během posledního výstupu už skoro nedýcháme a pot z nás leje), když pohlédneme s úžasem do nekonečné krajiny pod námi a vidíme, kudy všude dnes vedla naše cesta. Vlevo se skrz roztrhané mraky prodírají poslední sluneční paprsky k zubatým vrcholům Českého středohoří, přicházejí rodiče a kamarádi, kteří nás přijeli navrátit a občerstvit.
Všechno zlé jsme nechali na cestě, zůstává jen pocit klidu a radosti z toho, že jsme to dokázali a že jsme byli tak obyčejně a zároveň neobyčejně krásně všichni spolu. Díky, díky.
Na pozadí té sobotní cesty ale byla i cesta jiná – cesta naší školy. Protože z našeho pátého sídla (počítejte se mnou: Strašnice, Chabry, Letňany, Strosmayerák, Letná) v Letohradské během pár týdnů už se zase máme vydat někam dál. A i když zatím nevíme, kam to bude (držte palce, snad se to rozhodne již zítra), po tom všem co jsme nejen cestou na Říp, ale i během posledních měsíců prožili, nás to vlastně nechává mnohem klidnějšími. Nejde o to kam, ale s kým a jak. Nakonec ty nejdůležitější cesty života jsou cesty do srdce – svého i všech těch kolem nás.
Šťastnou cestu nám všem!
