Dominová kostka
„Svět se otřásá v základech, nic už nebude jako dřív…“ Chtělo by se nám možná říct při pohledu na rozvášněný dav v americkém Kapitolu, přeplněné nemocnice a rostoucí čísla zemřelých, téměř rok trvající dobu, kdy jsou u nás děti a mladí lidé bez faktické školní výuky či rostoucí křivku průměrné teploty na planetě.
Konečně nemusíme závidět našim předkům a být znudění z toho, že se v naší době nic neděje. Zároveň si ale nemusíme moc fandit – podobné, a často i mnohem horší doby již byly v naší historii nesčetněkrát a všechny jsou dnes minulostí. Pokud se z nich ale máme poučit, je potřeba vidět, že krize nikdy nechodí sama. Jakoby doba dozrávala k nějakému zlomu (dialektici by řekli přechodu kvantity na novou kvalitu), pak se objeví nějaká jiskra a už se to všechno sype (někdo by to řekl i méně slušně). I velmi malá rozbuška způsobí velký požár.
Připomíná mi to dominový efekt – jedna kostička shodí další, ta zase další, ta dvě nebo tři další… Každý z nás je takovou dominovou kostkou, a pokud dokážeme zůstat stát i když na nás okolí tlačí a snaží se nás strhnout, můžeme dokázat hodně. Protože můžeme být přesně tím malým článkem, který zastaví šíření vlny, která může mít nedozírné důsledky.
Zůstat stát především znamená zůstat sám sebou. Dělat si na věci nezávislý názor, nepodléhat tomu, co se na nás tlačí zvenku, ani tomu, s čím bojujeme v srdci. A to je bitva, která vyžaduje největší odvahu. A to, co jsme se v životě i škole naučili, co jsme společně zažili a vytvořili, naši přátelé, vztahy, hodnoty, na kterých stavíme svůj život, to všechno jsou teď zbraně, které rozhodují o tom, jakou budoucnost tvoříme.
Přeji nám všem hodně sil, pokory, světla naděje i vědomí, že v tom nejsme sami.
František
