Dušičkové zamyšlení
„Zkus si každý večer před usnutím představit, jaké by to bylo, kdyby ses už ráno neprobudil. Jak by na Tebe lidé vzpomínali. A jak bys byl spokojený se svým životem...“
Učila mě už jako malého kluka moje babička. Zdá se vám to morbidní? Dalajlama prý provádí cvičení, kdy si mentálně simuluje vlastní smrt každý den. A podívejte se, jak se neustále směje, srší optimismem a hlubokým soucitem.
Don Bosco – zakladatel salesiánů k témuž vedl své chlapce – každý měsíc měli v oratoři v Turíně, tzv. cvičení dobrého umírání, kde se snažili srovnat si myšlenky i dosavadní život a zároveň se modlili za ty, kteří jako první z nich „odejdou“. Když se pak cizí lidé dona Bosca ptali, jestli to není pro kluky zbytečně depresivní, odpověděl: „Podívejte, jak jsou veselí a radují se ze života. To také proto, že vědomí smrti dává všem věcem mnohem větší hodnotu a vzácnost.“ Bylo to v 19. století a každý rok opravdu několik chlapců z cca 100 členné oratoře zemřelo na dnes banální choroby – zánět slepého střeva, zápal plic, záškrt...
Dlouho jsme žili v kultuře, která jakoukoliv zmínku o smrti a utrpení „zametala pod koberec“. Tedy hlavně té, která by se nás osobně týkala – bohužel o to víc jsme byli ze všech stran „přežíráni“ a děšení zločiny, horory a špatnými zprávami ve všemožných filmech, seriálech a zprávách „odjinud“ – možná, abychom se mohli utěšovat, že nás se to netýká.
A najednou snad až příliš cítíme, že to, co se děje kolem nás, se nás týká a jsme konfrontováni s faktem, že nic, ani náš život netrvá věčně. Že máme právě jen tento den a tyto lidi kolem nás a co bude dál je v mlze. A občas nevíme, co s tím, protože nás to nikdo neučil.
V úterý jsme na Letné u jeho stromu i u vás doma vzpomínali na Simona (díky všem, kdo se zapojili). A dnes odpoledne jsem zašel do Chaber na hřbitov, abych dal svíčku a pomodlil se i na Tomášově hrobě. Viděl jsem před sebou tváře obou kluků (i mnoha dalších, kteří odešli v mladém věku) a říkal si, k čemu byla jejich snaha ve škole, učení, příprava na život, když ten jejich tak předčasně skončil. A pak mi znovu svitlo, že to tak vůbec není. Že délka života nerozhoduje, že není důležité, kolik toho máme a co umíme, ale, do jaké míry jsme. Jsme sami sebou tady a teď, vteřinu za vteřinou. A pak že ani smrt není něco, čeho bychom se měli bát.
Jeden můj kamarád říkal, že pokud po smrti „nic není“, nic se nestane, bude to jenom, jakoby usnul. A pokud „něco je“ bude pokračovat dál a to je přeci skvělý. Nechci nikomu vnucovat svoje názory, nakonec člověk, čím je starší, tím víc „ví, že nic neví“. Proto vás nechávám vašim úvahám a přidávám jen poslední odstavec ze své knihy „Transport za věčnost“ z období protektorátu, kterou hlavní hrdina Jenda uzavírá svoje vyprávění:
... skrze to všechno se mi do duše odněkud z temných hlubin vkrádal i stále sílící paprsek světla. Vzpomínky na bezpodmínečné chvíle štěstí a radosti navzdory všemu a všem. Vědomí, že jsem byl tam, kde bylo mé místo, že jsem mohl žít se všemi těmi úžasnými lidmi, že jsem dostal šanci bojovat, i když ne vyhrávat. I když, kdo ví?
„Neměj strach,“ promluvil konečně tiše Jakub. „Bůh ví, co dělá.“
A já to najednou pochopil. I to, co chtěl Petr říct tehdy poslední noc před transportem. Všechna ta krása, radost, přátelství, okamžiky štěstí, plnost bytí, které z nás ty strašné okolnosti, strach a nejistota vyždímaly, nemohly přece skončit něčím tak pomíjivým, jako je smrt.
Tím, že nám naši kati ukradli minulost a zničili budoucnost, kde jedině záblesk přítomné chvíle se stal skutečností, stal se každý z těch okamžiků součástí věčnosti. A smrt bránou k nesmrtelnosti, cestou i za samu Věčnost.
