Dva velbloudi
Kdesi v arabských zemích se vypráví zajímavý příběh. Dva přátelé cestovali na velbloudech celý den. A protože v jižních krajích se stmívá rychle, noc je zastihla u skupiny osamělých stromů.
„Musíme velbloudy přivázat, než půjdeme spát.“ připomněl jeden z nich, ale pak zjistili, že nemají s sebou provaz.
„To nevadí,“ navrhnul druhý „ budeme dělat, jako, že je přivazujeme. Velbloudi nic nepoznají.“
Přišel tedy k nim a udělal rukama několik nacvičených pohybů. Pak si oba cestovatelé rozbalili ležení a spokojeně usnuli.
Celou noc se velbloudi skutečně nepohnuli z místa a tak když přátelé ráno vstali, naložili na ně znovu vaky a pobídli je k odchodu. Ale ať se snažili jakkoliv, zvířata odmítala pohnout se z místa.
„Aha!“ napadlo po chvíli jednoho poutníka. „My jsme je zapomněli odvázat.“
A ihned přišel k velbloudům a provedl znovu to kouzlo prázdnýma rukama, naznačující, že je odvazuje od stromu, u kterého celou noc stáli.
A světe div se, velbloudi se hned nato spokojeně rozešli na další cestu.
Myslím, že tak je to někdy s námi. Věříme, že jsme svázaní, věříme, že některé věci nedokážeme a tak se do nich raději ani nepustíme. Věříme, že jsme plní chyb a slabostí, že život a svět je plný katastrof a špatných konců, jak nás to druzí naučili. A přitom mnohdy stačí tam málo, abychom poznali, že naše duše je větší a hlubší než celý vesmír, že svoboda je naším nejvnitřnějším určením a podstatou, jen si ji nesmíme nechat ukrást falešnými představami a návyky, kterým začneme věřit víc, než vlastní zkušenosti.
Přeji vám krásnou neděli a prosím, abyste odpoledne pozorně četli informace v týdenním plánu a také věnovali pozornost aktualitě o dobrovolných akcích.
František
