Hladiny hrůzy (a naděje?)
Často myslím na slova našeho přítele a spolupracovníka Tomana Broda. Podle jeho vzpomínek existují různé úrovně temnot, hladiny hrůzy.
Protektorátní Praha se všemi protižidovskými opařeními byla hrozná, ale když pak s matkou a bratrem byli deportováni do Terezína, připadala jim v terezínském ghettu Praha jako ráj. A stejně tak, když odtud byli v prosinci 1943 transportování dále do Osvětimi – Birkenau, tak ve světle toho, co v tomto vyhlazovacím táboře zažívali, byla vzpomínka na Terezín téměř idylkou. A při líčení konce války v pracovním táboře Marsbachtal, kde se lidé měnili v živoucí mrtvoly, jakékoli srovnání selhávalo a Toman rozechvěle hovořil o zázraku, který mu stal, když přestal v cokoliv doufat… Když se – umírající hlady – obrátil plnou silou své bytosti k Bohu a náhle k němu přistoupil Polák a dal mu misku polévky.
Když branci vyjížděli v létě 1914 na frontu začínající Světové války, věřili, že na Vánoce budou v míru doma.
Když Jan Palach vyburcoval svou obětí národ, byla to taková síla, že nikdo nevěřil, že bude trvat dalších 20 let, než se svoboda vrátí. A i od Palachových dní v nadějeplném lednu 1989 musel uplynout skoro rok, než se situace změnila.
Jakkoli žijeme jen vzdálené odrazy těchto dřívějších událostí, mnohé motivy se opakují. Šok jarního nástupu epidemie a týdny a měsíce, které následovaly, dnes vidíme téměř jako idylku. Když jsme se pak na začátku léta znovu otvírali a mnozí mluvili o druhé vlně, ani největší pesimisté si nedokázali představit, že už v polovině října znovu zavřeme školy, divadla, postupně se zaplní nemocnice. A ještě před těmito pár měsíci jsme přeci měli jasno v tom, že jakmile bude vakcína, situace se velice rychle vrátí do normálu.
Je to skoro rok a situace je mnohem horší, než si dokázal kdokoliv představit. Kromě nedostatečných dodávek vakcín se objevují nové mutace viru, situace v nemocnicích se i při velmi přísných omezeních nelepší a otevření škol natož pak celkový návrat do „normálu“ je nedohlednu. Napříč společností se šíří demotivace, únava, beznaděj, strach i vztek…
A přitom, stejně jako naši předkové v temných časech stále žijeme, milujeme, hledáme, jak zůstávat sami sebou a naplnit svěřený čas. Jakkoli těžce, nebo i blbě, ale jdeme dál. Stále méně se upínáme k budoucnosti, vidíme věci, které jsme dříve přehlíželi, každý den a každý okamžik naplňujeme mnohem víc, než v dřívějším horečnatém kolotoči, který jsme nazývali život moderní doby.
Psychologové tvrdí, že jarní uzávěra byla moc krátká na to, aby změnila lidské chování, hodnoty, způsoby myšlení. Přeji nám všem, abychom, navzdory tomu, že zatím stále klesáme hloub a hloub neztratili to podstatné, na čem naše životy stojí, protože žít se musí. A tak jako Toman zažili alespoň malinký zázrak jako znamení toho, že vše je tak, jak má být a Bůh je nám nejblíže ve chvílích, kde si připadáme opuštěni. A že po každé temnotě nakonec vyjde slunce.
František
P.S. jako vzpomínku na "jarní idylku" a možná i pro povzbuzení do dní dalších přikládám odkaz na písničku
