Horami, bouřemi a na vlnách,
... aneb, jak jsme se měli na letním putování 2017…
Letos nás na dobrovolný puťák vyrazilo opravdu hodně – čtyřicet a navíc statečná Bára se třemi špunty. Za těch šest dní jsme zažili vedro i klepání zubů v ledovém dešti, vysoké hory s dalekými výhledy i soutěsky pospíchající Ohře… Ale pěkně popořádku.
Po dlouhé cestě vlakem jsme konečně vystoupili v Perštejně a s plnou polní se začali škrabat do hor. Převýšení bylo opravdu značné, takže většina lidí neměla ani čas litovat, že nezůstali doma. Už první výhled za to ale stál. O to víc pak lesní pěšiny supící stále výš a výš až ke kouzelnému travnatému údolí zaniklého mlýna. Krajina připomínala kraj indiánský, a proto nebyla náhoda, že jsme jako knížku na pokračování začali číst Školu malého stromu.
Večeři jsme sestavili převážně z dobrot, co kdo přivezl doma a jak postupoval soumrak a teplota prudce klesala, strkali mnozí holá kolena pod trička, další nelenili a odběhli do stanů pro mikiny a kalhoty. Krásná hvězdnatá noc byla první a poslední bez deště za celý týden, ale to jsme ještě netušili.
Ráno nás probudil nejen chlad, ale hlavně mlha válející se v travnatém údolí, bublání křišťálového potůčku a klasická snídaně – jak jinak, než müsli a mléko. A pak dál a hlavně výš a výš – až na nejvyšší vrchol Krušných hor Klínovec. Ostrý vítr a výhledy do Německa i do Čech, čtení na několika přestávkách, kde jsme dobírali sílu a tak i trochu zevlovali, protože nebylo kam spěchat. Oběd (studený) jsme si dali v Božím Daru, kde přijelo překvapení v podobě Pavla a Elly, kteří nás další dva dny doprovodili.
Odpolední cesta Božídarskými rašeliništi byla úžasná – připadali jsme si jako ve Skandinávii a náladu nám nezkazila ani předpověď silného deště na večer. To už jsme se ubytovali v chatě Kamenka nad Jáchymovem (trochu natěsno, ale to bylo právě skvělé) a když začaly dopadat první kapky, už jsme seděli na večeři v restauraci a užívali si zeleninový vývar s gulášem.
Poslední den pěšího putování nás uvítal typicky horským počasím, mlhou a ostrým vzduchem, to poutníci ještě netušili, že nás čeká zase cesta nahoru, tentokrát po stopách lágrů z 50. let. Poblíž bývalého dolu Eliáš jsme zavzpomínali na oběti totality (hlavně skauty, kteří zde byli zavřeni) a pak pokračovali s obědovou zastávkou směrem do Perninku, odkud jsme měli jet vlakem. Bohužel se opět projevila klasická situace a to špatný odhad trasy – jak jinak, vlak jsme (překvapivě) dobíhali, tentokrát to ale opravdu bylo „maso“, protože to bylo do prudkého kopce a na zádech jsme měli plné bágly a stany. Jak jsme byli rádi, že vlak měl 2 minutu zpoždění…
Ale zázrak se stal a nejen, že jsme stihli ten první, ale i všechny přípoje, takže jsme po šesté večer vystoupili v Lokti a vydali se na vodácké tábořiště Dronte. Nemálo nadšenců se po rozbalení stanů vydalo koupat, pak následoval oheň, opékání a hlavně školení stran dalších – vodáckých dní. Navštívil nás i Míla P., díky kterému a jeho půjčovně jsme také splouvání mohli uskutečnit.
Už když jsme zalézali do stanů, křižovaly oblohu hustěji a hustěji blesky, hřmění bylo skoro nepřetržité, ale zdálo se, že hradbu mraků zadržují Krušné hory. Kolem půlnoci to ale začalo. S Markem jsme se shodli na tom, že takovou průtrž jsme ve stanu za třicet let, co jezdíme na vandry ještě nezažili… Jako bysme byli pod vodopádem, stany se třásly, voda valila, kdo spal pod plachtou měl brzy všechno durch mokré a navíc ležel v lavoru vody (ještě že v kempu byly ślunečníky)… A po první vlně a malém oddechu následovala další. Dobrý úvod k dalším dnům.
Ráno jsme sčítali ztráty na majetku (naštěstí všichni přežili) a nakonec to nebylo tak strašné a tak jsme plni optimismu nafasovali lodě, vesty, helmy, přebalili věci do barelů a vypluli na řece, která po nočních deštích tekla opravdu krásně.
Oběd jsme si dali na trávě u Varolády – tj. poblíž „chrámu konzumu“ (největší atrakcí zde bylo WC se samo-se-čistícím prkénkem…). Dále jsme trochu hnali, protože předpověď počasí byla neúprosná a i rtuť teploměru ani zdaleka nepřipomínala teplé dny ze začátku týdne. To ale nebránilo občasným bitkám na vodě nebo výměně názorů o tom, jek kdo pluje či přímo výměně háčků a zadáků. Ale štěstí nám přálo, takže jsme na legendárním kempu Hubertus nejen rozbalili stany a posilnili se zelňačkou, ale i rozdělali oheň a pokračovali ve čtení indiánského příběhu. Nakonec došlo i na „malinovku do půlky“ pro každého kdo chtěl. Teprve když tma pokryla kemp i přilehlý les, začal déšť bubnovat do plachet stanů a spolu s hučením blízké peřeje vytvořil neopakovatelnou atmosféru romantické noci.
Páteční ráno nás překvapilo sluníčkem, které se navzdory úděsné předpovědi, nesměle prodíralo skrze mraky. Bohužel to nevydrželo dlouho a tak již během trénování na peřeji začalo pršet. A pak víc a víc, což mnozí nesli s humorem (zvláště, když se na trochu nebezpečnějším úseku pět lodí „udělalo“, takže voda byla skutečně ze všech stran), mnozí již méně. Když jsme úplně mokří (díky Bohu za vodácké vesty, které krásně hřály) dorazili do Radošova, kde byl domluven oběd, nastalo dilema, kde se převlékneme. A tehdy jsme využili skvělou technickou památku – krytý plášťový dřevěný most, kde jsme se rozložili a v podstatě zabydleli. Inu, Přírodní škola… Oběd v Hospůdce U Lávky – bramboračka a meruňkové knedlíky byl jako mana, o to milejší pak bylo, že jsme mohli u plápolajícího krbu půl hodiny zůstat a číst si Malého stroma… A venku lilo a lilo.
Nic ale netrvá věčně a tak kolem čtvrté jsme přeci jen vyrazili, převlékli se (ale jen někteří) do mokrého oblečení a vypluli do Vojkovic. Mraky se honily nad kopci, ale nic dramatického si již nekonalo. Takže se v kempu podařilo i rozdělat oheň, povyprávět, co se ještě v létě chystá, popít tradiční malinovku a dočíst trochu dojemný příběh z Ameriky 30. let. A pak to přišlo. Totiž neuvěřitelný hluk, řev a další opilecké výlevy jiných návštěvníků kempu. Ale i s tím si naši studenti poradili…
Poslední den nás čekalo ještě 19 km, takže abychom to stihli, vstávali jsme již v 7 hodin. V celé republice už bylo slunečno, ale v oherské soutěsce mezi Doupovskými a Krušnými horami bylo všechno jinak. Bylo to jako plout po Anduině - vpravo Gondor, nalevo Mordor… vítr, mlhy, zášlehy dešťů. Ale postupem dne slunce přeci jen vítězilo a spolu s ním se zvedala nálada všech účastníků. A tak před vyloděním v Klášterci proběhla tradiční závěrečná bitva, bohužel ve značně smradlavém bahně, což bylo ale nakonec celkem zajímavé zakončení plavby. Poobědvali jsme v zámeckém parku s krásným výhledem a pak už hurá (nedobíhali jsme!!!) na vlak.
Když jsme se loučili, byli jsme jiní, než na začátku. Bylo toho hodně, co jsme za těch pár dní zažili, i když to nebylo vždycky lehké. Ale světlo ve vašich očích, úsměvy i vyprávění během dlouhé cesty vlakem ukazovaly, že to za to stálo… Takže díky všem a snad zase někdy někde.
František
