Hvězdy nad námi (i v nás)
Všimli jste si, jak jsou v těchto dnech vidět hvězdy? Hned po západu slunce se objeví ta nejjasnější – Večernice. Exaktně řečeno, jde o planetu Venuši a můžete si zkusit vzít dalekohled a prozkoumat ji, protože někdy mohou být vidět její fáze, podobně jako u měsíce. Ten se nám posouvá každý den trochu víc k jihu a zároveň pořád roste (vždyť už první neděli po jarním úplňku budou Velikonoce). A v podobné pozici určitě každý z nás pozná souhvězdí Orion s třemi stejně jasnými hvězdami v jeho pasu. Vlevo dole pod ním pak září překrásná hvězda Sírius (ve skutečnosti dvojhvězda, protože kolem modrobílého Síria A obíhá bílý trpaslík), vzdálená „jenom“ cca 10 světelných let.
Ten pohled nás může naplnit úžasem, pocitem krásy, ale také nadhledem. Na stejné hvězdy se dívali staří Egypťané, Indiáni, Karel IV. i Hanuš Hachenburg. Světlo mnoha z nich k nám letí stovky i tisíce let... A dál a dál jsou další a další světy, ze kterých k nám světlo od začátku času třeba ani nestačilo dorazit. Co je proti tomu náš lidský život a jeho problémy? Jsme jen hromádka hvězdného prachu?
„Dvě věci mě naplňují úžasem.“ řekl filozof Immanuel Kant. „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ A v kultovním filmu Interstelar jedna z hrdinek říká, že láska je něco skutečného, co proniká vesmír a stále trvá.
Přeji nám všem, abychom si to dokázali stále uvědomovat a pod povrchem starostí a úzkostí vnímat oceán míru a bytí v hlubině našich duší, proti kterému je vesmír jen zrníčkem prachu.
František
