Jaké to bylo na zářijové Expedici?

06. 10. 2020|Mgr. František Tichý

Ráno 7.9. je chladné, ale vypadá, že pršet nebude, po rozcvičce ještě pečlivě proměříme všechny bolavé krky a další roztomilosti, rozcvička a snídaně ještě v kempu a expediční skupiny postupně vyráží do terénu. Já dnes pomáhám Roubenkám – míříme na sever do Vidimi, kde je skanzen a expozice zdejších zvyků a architektury. Čistě chlapecká skupina si předsevzala zjistit, ale dokonce přímo roubenku vyrobit a to z autentických materiálů – dřeva, jílu, slámy... Kubu s Prokopem povzbudí fakt, že si tam budou moct něco koupit, když ale zjistí, že by to bylo s převýšením, celkem moudře souhlasí, že to nechají na další den.

Skanzen kolem krásné roubenky je plný živých a zvídavých dětí, už přes plot mě zaujme cca devítiletý chlapeček stloukající máslo, olizující si prsty po každých třech štouchách a další drobotinu, která jezdí na jílovém svahu jako na klouzačce.
Naši kluci i s paní učitelkou vybalují fidlátka a hned po prohlídce a výkladu začínají měřit, kreslit a fotit. Nakonec se rozhodli, že model vyrobí právě podle této konkrétní roubenky. A tak to berou vážně zodpovědně (místní lektorka je tak nadšená z Prokopovy kresby, že jí prosím okopírovat a poslat) a pak i tvorbu jílového výmazu a opravu některých částí místní stavby.
Stejně ale Horáka s obědem čekají nadšeně, i když rizoto většině až tam moc nejede. Ale další jídelníček je slibný.
Odpoledne se vydáváme za mým kamarádem do blízké chalupy. Ten nás nejen pohostí dortíkem, ale provede nás stavením a okolím a dovolí i na zahradě přenocovat. Okolí je skvělé, zvláště, když se vyšplháme na pískovcový suk s krásným výhledem, kde kromě kochání a tvorby pozérských selfíček z pískovce vyrábíme kostičky na podezdívku modelu. Je to moc fajn, ale protože je už září, slunce se rychle kloní k obzoru a než dovečeříme v zahradním altánu, obloha rozkvete hvězdami.
Ten večer by byl obzvláště báječný, kdyby mi nezazvonil mobil a Kryštof z Prahy nehlásil, že se právě dozvěděl, že byl v pátek v kontaktu s herečkou pozitivní na covid. A víkend na to strávil s námi na úvoďáku. Super! Tak hlavně klid, zatím se nic neděje, tady v údolí mezi skalami všechno to zlé působí jako z jiného světa. Samozřejmě dětem nic neříkám, chvíli si ještě povídáme a ukazujeme hvězdy a pak jdeme spát. Nakonec „ráno moudřejší večera“.

V úterý mě čeká „cesta tam a zase zpátky“. Nejen proto, že se s Roubenkami vracím pár kiláků na jih (poté, co jsme v Horní Vidimi důkladně prozkoumali rytířské visuté lávky mezi pískovcovými suky), kde se chci připojit ke skupině fyzika. Ta mě ale poněkud převezla, resp. nechala se převézt busem mnohem dál, než bylo původně v plánu. Špatně je totiž Adamovi i Jakubovi. Ach jo.
Cestu využívám k telefonátu Kryštofovi, kterému už není vůbec dobře, s Petrem řeším, že skupinu študáků, kteří nejsou na expedici a byli s ním den předtím ve škole v kontaktu necháme doma a budeme čekat, dokud nepřijdou výsledky testů. Hlavně klid, je krásný den a kolem zlatavé louky a modré nebe.
Když se s fyzikou potkáváme, nálada je spíš skleslá (a to ještě nevědí a pár dní nebudou vědět, co jsem se večer dozvěděl od Kryštofa), Kryštof 2 s Maki jdou měřit obvod Země pomocí slunce v poledne, další teplotu, tlak, hluk ad. Na můj dotaz, kde je benjamínek Adam, odpověď zní, že spí na své chatě (resp. chatě své tety), protože opravdu nevypadal dobře, ale odmítal zůstat na základně.
Obědváme společně s Pověstmi v Dobřeni (poblíž hospody, kde se mj. točil poslední díl Spidermana). Tedy chceme obědvat, leč zjistíme problém, protože Adam stále spí v zavřeném domě, nemá tam signál a na zvonek nereaguje. A všechny batohy a jídelní misky jsou u něj. Už v duchu vidím policisty, jak se vlámávají do zavřených dveří, ale nakonec se ukáže, že Adam má vážně tuhý kořínek, takže po chvíli bouchání a volání nejen otevírá, ale vypadá už mnohem mnohem líp.
Na odpoledne se fyzici chystají na mikroprojekty s měřením a poté až na západ slunce na náhorní planinu, proto se vydávám se skupinou Pověsti pro změnu do Dolní Vidimi. Pověstí sebrali za ty dva dny překvapivě hodně a vypadá, že je to vážně baví. Většina zkazek se točí kolem Petrovských, což byli zdejší loupežníci (biologové v jejich jeskyni dokonce zkoumali netopýry) a je dost brutálních. Ale to naše děti baví také.
Ve Vidimi sice žádný pamětník nic neví, ale zato tam má chatu babička našeho bývalého studenta Vojty a ta našince nechává přespat na zahradě.
To už jsem ale zpátky u fyziků a míříme s večerním proviantem na místo pozorování. Nastal ale problém: vyměnily se balíky s večeří a mnohem početnější skupina Pověsti si odnesla naditý balík fyzikovědců. Nastává horečná organizace výměny zásob, nakonec ale kapitán Max moudře a blahosklonně rozhodne, že to stejně zvládneme a těm pověsťářům těch pár sušenek navíc přejeme (ač se nakonec ukázalo, že Pověsti neměly sušenky vůbec žádné).
Po dvaceti minutách se zastavujeme na nádherné louce, která nám připadá jako předstupeň nebe. Všude kolem v průzorech mezi prastarými buky daleké výhledy na všechny světové strany, tam na západ obzvláště kouzelné špičky Českého středohoří. Adamovi už je tak dobře, že na otázku, jestli si na zahradě jeho chaty můžeme postavit stany odpovídá, že jestli nám nevadí, že se v noci na dvě hodiny zapne automatické zavlažování (které vypnout nejde), tak to není problém. Tak jsem zvědav, jak to zvládnou „širákovníci“.
Nejprve vyšlapáváme cestu, abychom mohli zaměřit slunce při jeho sestupu pod obzor, vybalujeme dalekohled a samozřejmě také večeři (a opakovaně prudíme téměř dospělé děti, aby si nechaly vydesinfikovat ruce, že je to vážně potřeba). Mezitím se nebe zbarví do žluta a ruda a životodárný kotouč pomalu ale jistě klesá k obzoru. Všichni napjatě a kupodivu vleže čekají, až jim slunce zmizí za obzorem, pak se rychle postaví (nebo vylezou i spolužákovi na záda) a pozorují znovu totéž. Z času a své výšky pak počítají s poměrně velkou přesností obvod Země. Prostě skvělý!
A pak už jen čekáme, až se nebe ještě víc zakalí a odhalí letní trojúhelník, Jupiter a Mars nebo občasnou padající hvězdu.
To už nás ale většinu únava přemáhá a vracíme se k chatě, kde se nám bohužel světlem podaří rozdráždit smečku sršňů a Markéta to schytá. Bere to ale statečně, i když bolest je to ukrutná. A nakonec i spaní dopadlo dobře a noční vodotryskům se nám chytře podařilo vyhnout.

Další den po dvouhodinovém rozboru a zhodnocení dosavadních měření a naplánovaní dalšího postupu výzkumné práce se slzou v oku opouštíme Adamovu chatu (naštěstí Adama si bereme s sebou) a vydáváme se údolím znovu na Jih k prameni Pšovky. Tam zase měříme co se dá – hluk auta v zatáčce a mimo ní, radiaci na pískovcích, vlhkost a teplotu v okolí místního rybníka. A moc se těšíme na Horáka, protože dnes mají být ovocné knedlíky!
A Horák přijíždí se Zojou a zprávou, že počet nakažených v ČR za den už je výrazně přes tisíc a od zítřka jsou roušky povinné ve všech vnitřních prostorech. Takže žádná sranda. Zoja všem dětem přeměří teplotu (učitelé už o Kryštofovi, kterému je mezitím v Praze stále hůř už ví, proto v opatřeních přitvrzujeme, ale děti necháváme v sladké nevědomosti – víc se stejně nedá dělat a aspoň nebudou nervózní) a předá psaníčka od jiných skupin. A pak už nakládá i mě a veze (se zastávkou na základně, kde se snažím povzbudit pracovní morálku skupiny Roubenky) k biologům.
Ti jsou rozloženi pod košatou lípou ve Strezivojicích a vypadá to, že i v dobrém rozpoložení. Bohužel můj sobecký odhad, že s pozdější skupinou dostanu i více ovocných knedlíků se nenaplnil, ale to se nedá nic dělat. S biologií není jenom paní učitelka Aležka, ale i absolvent Miloš. A po romantickém čtení severských legend doráží i kamarád Rasťa – ornitolog, se ktrerým se chystáme chytat a kroužkovat ptáky a netopýry. K tomu je ale třeba vyrobil tyče, natáhnout sítě, nalíčit návnadu (kterou je vycpaný výr) a také nalíčit pasti – živochytky na hlodavce.
Je krásné slyšet, že, podobně jako fyzici, skupina svým tématem opravdu žije a i ve chvílích volna zaznívají převážně biologické rozhovory. Stmívá se hrozně rychle a to je ta chvíle, ve které doufáme nějaké zachycené opeřence. Leč stále nic (když nepočítám jednoho netopýra, který se do sítě sice chytil, ale než jsme přišli se zvládnul prokousat ven) a noc postupuje, proto využívám chvíle a ukazuji biologům úlovky alespoň mezi souhvězdími – labuť, orel, delfín... Bohužel se ukázalo, že to byli jediní ptáci (tedy samozřejmě až na toho delfína), kterého té noci viděli.
Po půldni krásného společenství vyrážím nocí na základnu, abych byl ráno rychleji u skupiny Voda. Je to zvláštní pocit, jít sám lesy a skalami pod hvězdnou oblohou a vědět, že na tolika místech táboří naše děti, zažívají svoje malá společenství, problémy a radosti a že zároveň jsme tak nějak vnitřně všichni spojeni. Možná teď mnohem víc v těch těžkých a zmatených časech pandemie. Na základnu dorážím kolem jedenácté a po rychlé sprše upadám na dvé posteli do sladkého bezvědomí.  

Čtvrtek. Kryštof v Praze jde na testy a já po společné snídani s Roubenkami a obhlédnutí marodů (Míša jede domů, volám tatínkovi) vyrážím do Mšena za skupinou Voda. Cestou ladím návrat, další týden, ale i organizaci v táboře při a po návratu skupin, abychom minimalizovali všechna rizika. Voda je coby skupina taky moc fajn (vlastně, které z letošních skupin není?), chvilku mi vysvětlují, jak a co vlastně zkoumají. Pak se vydáváme do oblasti, kde se tok potoka hodně změnil, kluci a holky kreslí a měří a přemýšlí, jak by se dala krajina upravit, aby zadržela víc vody. Je to ale na skok, protože jim brzy jede autobus do další vesnice Nebužely, takže ani všichni nestačí dát si místní pochoutku ve Zmrzlinovém ráji. V okamžiku, kdy se znovu loučíme a já vodákům mohutně mávám mi volá Kryštof z Prahy. „Jen, abys věděl, že to mám.“ Zní jeho stručný report. A je to tady!
Dávám si na posilněnou tři kopečky zmrzliny (které mi nakonec paní dává zadarmo – a není to proto, že bych vypadal tak zoufale, ale protože ví, že „patřím k těm dětem“ a ty jí udělali fajn kšeft) a pak začínám cestou k fyzikům obtelefonovávat a řešit celou situaci.
V tuhle chvíli už to skupinám postupně říkáme (a jsou dost zpražení a zdá se, že nejvíc ti, kteří prve nejvíc žehrali na naše protiepidemiologické snahy), hlavní mediální masáž je ale čeká při příchodu skupin na základu. „Není potřeba plašit, je dost pravděpodobné, že Kryštof, když byl u nás ještě nebyl infekční, ale nesmíme situaci podcenit...“
Mj. to znamená zákaz návštěv na chatkách, větrání, oddělené vydávání jídla po skupinách, měření teploty. Všichni to berou a chápou, najednou jsou i ti největší rejpalové vstřícní, zdá se mi, jakoby nás opět tato těžká situace a nejistota spojila. Večerní oheň je krásným zážitkem, vyprávíme si veselé příhody z expedice a máme pocit, jakoby bylo jenom teď a tady a všechno bylo fajn.

Zima do rána je pořádná (skoro mám pocit, že kemp je nejstudenější místo v celém okolí, jinak je to tu ale moc hezké a jsou na nás milí – tedy pokud zrovna naše děti neskáčou dovnitř přes balkón nebo nelijí vodu ven z prvního patra), ale rozcvička a horký čaj nás rozehřeje. A vypadá to, že všichni jsou zdraví, hurá! A po balení a úklidu nás čeká povídání jednotlivých expedičních skupin o tom, co se jim podařilo vyzkoumat. A vůbec nevadí, že si to říkáme jen tak venku, bez tabule i dataprojektoru. Díky všem, jste borci!
Čas se krátí a tak po skvělém obědě – kuřeti s brokolicí ve smetanové omáčce se vydáváme cca 5 km na autobus. Cestou ještě čteme trochu biologickou a trochu dějepisnou povídku Oty Pavla „Otázka hmyzu vyřešena“ a odvážlivci se oddávají bleskové koupeli v rybníku Harasov, protože po poledni je už vážně vedro.
Do dvou autobusů se sáčkujeme po expedičních skupinách, starší nakládají, pomáhají s organizací, taktéž Max coby dispečer funguje moc dobře. V Mělníku na jedné z jeho nejrušnějších silnic jsme coby dup, v hlučném nádražním areálu rozdáváme svačinu, domlouváme se na další týden (a doufáme, že skutečně proběhne, protože v těchto časech „nevíme dne ni hodiny“) a už nám hlásí, že vlak se blíží. Jsme unavení, ale nabití dojmy, zážitky, krásou v nás a kolem nás. A je to ještě skvělejší, když nám paní průvodčí vyčlení vlastní vagón, můžeme otevřít okna a nechat si prohánět vítr ve vlasech.
Na Masaryčce je nástup v místech, odkud jsme obvykle odjížděli do Terezína. Znovu mi ty dnešní časy připomene něco z těch tehdejších a já cítím, jak hodně mi pomáhá příklad všech těch dětí a vychovatelů, o kterých jsem četl a psal v knížkách. Každá generace má svoje výzvy a temné chvilky. Kéž jsme hodni našich předchůdců a dokážeme obstát v tom, co nás čeká.

Děkuji všem dětem, učitelům, Zoje i Horákovi. Byla to bomba a už dlouho to s vámi nebylo tak, vstřícné, živé, opravdové. Tak si držme palce, ať nám to společně dlouho vydrží!