Když se ve středu oddělili Nýjáni od hlavní skupiny, měl jsem rozporuplné pocity. Den s touto třídou. Jen Ný, Jitka, Ríša a já. S touto třídou jsem nikdy moc nebyl, a tak moje názory na ni sestávaly většinou z útržkovitých zvěstí, především od učitelů. A přiznám se, že jsem měl spíš negativní informace. A o to více mě překvapilo, že „s nimi mám být, jako bych s nimi nebyl“. Jde o to, aby došli večer na nocležiště a další den na Hostýn, a já je při tom mám jenom doprovázet.

Začal první den. Vlastně mě většina věcí dost mile překvapila – kromě několika lidí, kteří se rozhodli hrát hru na „drsný den s námi“.

Co bych o této cestě řekl? Nečekal jsem tak dobrou náladu ve skupině. Šli jsme většinou lesem, cestou se četl kus z knihy Čaroděj Zeměmoří, vzniklo třídní foto... Nakonec jsme v podvečer došli na rozcestí. Tady je namístě menší poznámka – jídlo si Nýjáni nenesli s sebou, ale museli si ho sami vyzvednout. Pointa rozcestí byla v tom, že kdo chtěl, mohl jít kratší cestou na nocležiště, a ostatní měli jít ještě asi 8 kilometrů, navíc s velkým převýšením, pro jídlo a na nocležiště dorazit až o dost později. Nýjáni mi připravili opět hezké překvápko, většina se vyhecovala, včetně holek, a pustila se do obtížnější trasy.

S tou drsnou partou jsme pak zažili večer na kopcích se západem slunce a za soumraku jsme přišli k místu, kde byly uloženy potraviny. Lucie Zapletalová, klíčová osoba Úvoďáku (rozvážela totiž obědy), nám jídlo zanechala rozvěšené po stromech. Asi je jasné, že nám hledání potravin připravilo příjemnou kratochvíli. Již téměř za tmy jsme vyrazili dál.

Při stoupání na strmý kopec, kde bylo nocležiště, se mnozí dost zapotili a nálada začala klesat. Jak už to ale u hor bývá, když jsou nejprudší a zdá se, že nahoru se nikdy nedojde, právě v té chvíli se člověk ocitne na vrcholu. Tam, pod pískovcovými převisy, čekali s připraveným ohništěm ostatní z Ný, mírně nerudní z několikahodinového čekání. Nově příchozím bylo sděleno, že „mají prašivinu“, a pak už se všichni pustili do jídla.

Ještě jedna poznámka ode mě – pro další roky – když dáte člověku svobodu výběru, počítejte s tím, že si vybere něco jiného, než chcete vy. Přesně to se stalo. Chtěl jsem, aby třída mohla využít možnost, kterou dostala, a tak si mohli Nýjáni zvolit, kdy chtějí vstávat. Zvolili si něco jako půl desátou.

Velká část lidí vstala až kolem desáté, někteří i v půl jedenácté. K snídani byl meloun. (Nebylo to sice moc pro celou třídu, měl ale na sobě nakresleného smajlíka.) Po „snídani“ jsme vyrazili. Ne tedy úplně dobrým směrem, protože jakýsi anonymní autor tohoto textu špatně určil sever, nicméně po opětovném výstupu na již zmíněný kopec došla skupina už po správné trase ke hradu Lukov. Tam na ně čekala snídaně (v dané situaci spíš oběd). Na jídlo se Nýjáni, nyní pěkně vyhládlí, s chutí vrhli.

Času nebylo nazbyt, a tak bylo třeba jít dál. Zajímavé bylo, že Nýjáni sice věděli, že se jde na Hostýn, nicméně nevěděli kudy. Asi by to nýjánští studenti nazvali jinak, ale dodávalo to cestě jakousi atmosféru tajemství či dobrodružství. Trasa vedla dolů a nahoru a dolů a nahoru a ještě jednou... Zastavili jsme se na jednom z kopců jménem Pardus (ano, čte-li tento text nějaký Lambdán, jistě si vzpomene na ovocné války a sestřelování nejmenovaného studenta a jeho kumpánů hruškami ze stromů).

Na tomto kopci probíhalo zamyšlení. Někdo s mobilem v ruce, někdo sám, někdo ve dvojici promýšlel svoje dosavadní studium. Špatné věci, dobré věci… To, co si nechtějí nést do dalšího studia na vyšším stupni, co chtějí nechat za sebou, pak Nýjáni napsali na papírek a ten spálili večer v ohni.

Noc houstla a skupina se tak nějak samovolně stávala kompaktnější. Šli jsme vesměs tmou, jen občas probliklo světlo či se nepatřičně rozsvítil displej mého telefonu při hledání trasy na mapě. Bylo už dost pozdě a cíl se zdál být daleko, ale postupně se mezi kmeny lesa začala rýsovat hostýnská hora. Stoupání, tma a očekávání skupiny vytvořilo tichou a napjatou atmosféru. Před Hostýnem se Nýjáni zastavili. Pak začali pomalu stoupat po schodech směrem k bazilice, kde už byli shromáždění všichni ostatní studenti a učitelé – v očekávání toho, co přijde. Došli až k nim a – byli přijati…

Když jsme začali stoupat po schodech my průvodci, Jitka, Ríša a já, byla už akce v plném proudu, písnička, přechod z jednoho stupně na další…
I my, sice soukromě a s méně lidmi, jsme byli přijati. Dík.