Je to na n(v)ás
Čas letí a školy už jsou zavřené několik týdnů (před čtyřmi jsme se tuším vraceli ze Zvonice). Slyšíme diskuze o tom, jestli a jak rychle se mají děti do školy vrátit, shodnout se nemohou ani experti v oboru, natož zbytek národa.
I my řešíme, jak je to pro vás (ale i nás kantory a rodiče) těžké, jestli dát víc nebo naopak méně online hodin, více nebo méně práce, nechat to víc na vaší samostatnost nebo i této době se snažit vytvářet pevnější řád. Ale i v tomhle se shoda hledá hodně těžko.
Nakonec je to totiž hlavně na vás. Přísloví říká, že „koně můžeš přivést ke žlabu, ale pít už musí sám“. Takže se my kantoři, rodiče, kapitanát, neziskovky a nevím, kdo ještě může snažit jak chce, ale pokud nebudete chtít vy sami, nebude to k ničemu.
Vaši vrstevníci v době války to měli mnohem těžší. A nakonec i mnozí mladí v době socialismu, kterým režim neumožnil studovat. Důležité ale je, že (alespoň ti, na které vzpomínáme a jsou nám příkladem) to nevzdali. Učili se sami, často tajně, často po nocích, přepisovali a překládali texty, pomáhali si a učili se navzájem, věděli, že to co budou znát a umět je ten nejcennější poklad. Nejen pro ně, ale i pro lidi kolem nich.
Jedním z nejhorších citů je sebelítost. Je tak příjemná a přitom tak destruktivní. Je velké osobní vítězství přestat se cítit oběť a probudit v sobě hrdinu, který se dostal do náročné mise a může a má zachránit světJ . Minimálně ten ve svém srdci.
Tak buďme na sebe opravdu hrdí. Za každou věc, kterou se dokážeme naučit, chvíli, kdy se dokážeme překonat, skutek nebo i jen slovo, kdy jsme užiteční lidem kolem nás. A hledejme způsoby, jak my sami to můžeme dělat co nejlépe a ne důvody, proč to nejde.
Přeji nám v tom všem hodně odvahy, pokory a soucitu.
František
