Když slunce vychází…
Vyrazil jsem dneska ven, když už svítalo. Mezi stromy pokrytými jinovatkou rudnul obzor, trochu výš se na tmavomodrém nebi houpal půlměsíc. Měl jsem hlavu plnou myšlenek, které naskočily hned po probuzení.
Co nás dneska a v dalších dnech čeká? Co jsem udělal špatně a co bych měl udělat právě teď? Kde jsou teď lidé, které mám rád? Kde se vzala ta tíseň, z toho, že všechno jenom vořu? Že věci nemohou dopadnout dobře?
Snažil jsem se vnímat přítomnost, ale šlo to těžko. Vždyť přece vím, co mám dělat, tak kde je problém? Soustředit se na tady a teď, všechny ty pocity a myšlenky prostě pouštět, nechat plavat. Jak je ale ten vnitřní vesmír mocný!
Teprve mráz, který mi postupně pronikal pod mikinu, mě vracel do přítomnosti. Ledový vzduch jako by čistil tělo i mysl, říkal, že vůbec o nic nejde, že jsem jen zrnko prachu a o všechno je postaráno.
Udělal jsem krok a zase další, mezi prsty přebíral zrnička růžence. Asi nemám chtít všechno vyřešit, všemu porozumět. A ne vždycky se ode mne čeká nějaká akce. Moje hodnota není v tom, co dělám, ale v mém bytí, vzpomněl jsem si na slova františkána Benedikta. Hlavní, co máme udělat je procitnout ve svém svébytí…
Nad pletenec holých dubových korun se vyhoupnul sluneční kotouč a pomalu stoupal, stíny postupně odcházely. A já najednou jako bych vnímal všechna ta města, lesy, hory, celý ten nádherný svět, ve kterém jsme jen zrnky prachu. Ale zrnky milovanými Bohem.
„Jak můžeme ovlivnit své osvícení?“ ptá se žák mistra.
„Tak, jako můžeme ovlivnit, že vyjde slunce.“ zní odpověď.
„Takže vůbec?“
„Ne, na nás záleží, jestli budeme vzhůru, až bude vycházet…“
Přeji to nám všem, přátelé milí.
František
