Mha přede, mha za mnou... i v nás?
Toneme v mlhách. Doslova i symbolicky. Dlouhé měsíce bloudíme v situaci, která překračuje kolektivní zkušenost. Není nikdo, kdo by nám mohl předat svou moudrost, protože nic podobného nikdo z těch, kteří dnes žijí, nepamatuje. Selhávají politici, přou se renomovaní vědci i lékaři. Stále se snažíme najít a zachytit se nějaké jistoty – ať jsou to grafy prognóz, autorita někoho, koho si vážíme nebo tzv. zdravý rozum, který ale mnohdy nefunguje (tak jako nechápe teorii relativity). Ale možná, že jde úplně o něco jiného.
Všiml jsem si, že mnoho těch, kteří prožívali jaro těžce, jsou na tom nyní (alespoň psychicky) mnohem lépe. Ale i naopak. Jakoby každý z nás musel projít určitou vnitřní zkušeností. Alespoň na chvíli padnout na pomyslné dno své duše. Protože jedině tak se můžeme odrazit.
Budhisté tvrdí, že příčinou utrpení je připoutanost. A snaha popřít, že věci se pořád mění, že není nic pevného. Když zažijeme něco krásného, vytvoříme si v hlavě vzpomínku, pocit, na ty se připoutáme a snažíme držet, zatímco život běží dál a uniká nám další a další krásný okamžik. A podobně, když nás něco rozhodí, bojujeme s tím, nebo se to snažíme popřít. Opět vystupujeme z pomyslné řeky života a bojujeme v sobě boj proti nepříteli, kterého jsme si mentálně sami vytvořili. Trpíme, přestože se nic dramatického neděje, kotvíme se ve vzpomínkách, výčitkách z toho co jsme neudělali nebo udělali, obavách, co by mohlo nastat.
Připomíná mi to situaci, kdy jedeme autem s otevřeným okýnkem kolem kravína, a ve chvíli, kdy cítíme ten důvěrně známý zápach, okénko rychle zavřeme. A tak zatímco venku už je zase čistý vzduch, my si ten smrad pěkně uvězníme uvnitř. A tak je to se vším.
Neříkám, že dokážu věci a pocity vždycky pouštět, jak radí budhisté nebo odevzdávat jak podobnou zkušenost nazývají křesťané. Ale už jsem mnohokrát poznal, že svět je krásné místo pro život a nejmohutnější silou, která ho pohání je Láska. A že největší pekla si tvoříme uvnitř v duši sami. A odtud je často šíříme do světa kolem.
Toneme v mlhách. A snadno zapomínáme, že každá mlha se dříve nebo později rozplyne, často během pár chvil. Kéž ty mlhy v naší duši dokážeme rozpouštět sluncem bdělého uvědomování, soucitu a otevřenosti ke všemu krásnému, co nám další okamžik přináší. A jsme si slunci sobě navzájem.
František
