Na tři hodiny dobrovolníky na Hlaváku...
Neděle 13. března, lehce před polednem, spodní hala Hlavního nádraží se tváří ospale a úplně všedně. Lidé nakupují v obchodech, postávají před informačními cedulemi míří na vlak nebo od něj. Kolikrát jsme se už tady u Luxoru scházeli na školní výjezdy? Jedna za druhou mi chodí sms-ky, že většina našich – dobrovolníků z Přírodní školy, přijde později (až na Mojmíra s Oliverem, kteří na mě už stačili vybafnout).
Konečně jsme všichni a zamíříme po žlutomodrých šipkách „Pomoc Ukrajincům“ nahoru k Fantově kavárně. Zde se svět rychle proměňuje. Na lavičkách posedávají ženy, křičící nebo spící malé děti, ale i starci a teenageři obklopeni zavazadly. Na všem leží zvláštní tíseň a nejistota.
„Kolik z vás mluví rusky?“ ptá se slečna na registraci a já hrdě odpovídám, že čtyři ze sedmi (je zvláštním paradoxem, že znalost této řeči je v současné situaci jednou z největších pomocí). K jejich překvapení dostávají i ksíáni-ruštináři visačku „Překladatel“, všichni pak oranžovou dobrovolnickou vestu a ceduli s nápisem Pomoc Ukrajincům (v ukrajinštině). V tu ránu se z nás stávají ti, ke kterým směřují všechny dotazy, prosby a stezky. Jsme dobrovolníci!
Na brífingu se v různých obměnách dozvíme, co je potřeba. Na nástupišti stát s cedulí a čekat na mezinárodní vlak. Třídit uprchlíky na ty, kteří pokračují do ciziny, ty, co mají ubytování a kontakt v ČR a jen potřebují pomoct s jízdenkami a vlaky. A pak ty, kteří nikoho nemají, chtějí v ČR zůstat a registrovat se.
Rozdělujeme se do dvojic, vždy ruštinář + neruštinář a rozestupujeme se na perónu (naštěstí ČD většinu mezinárodních spojů přivádějí na první kolej pár metrů od uprchlického centra). Skřípání brzd, siluety rodin a kufrů pomalu se vinoucí z rychlíku.
„Prosím, jak na České Budějovice?“
„Jedeme do Drážďan? Nejbližším vlakem, můžete mi pomoct?“
„Část rodiny chceme zůstat v Česku a část jede do Německa…“
„Ujel mu tenhle spoj, poradíte mi, kdy jede další?“
A to všechno samozřejmě v ruštině, samotného mě překvapuje, jak jsem se i po těch mnoha letech rozmluvil (díky Vlaďko, že můžu aspoň občas suplovat). Některé naše dvojice sestupují k informačním tabulím do prostřední haly, kde se zdá, že je nejvíc práce.
„Mojmíre, v pohodě?“
„Jo, jen taky nevědí nástupiště, tak se jim snažím vysvětlit, že je ještě moc brzo…“
O kus dál Jirka, Áňa s Ondrou, Oliver a Anežka, všichni okamžitě obklopeni potřebnými. Některé vedeme do centra u kavárny, vysvětlujeme, že autobusy do Kongresového centra jezdí každou chvíli, ať si odpočinou, dají si jídlo a pití (které se zde uprchlíkům rozdává zdarma). Jiní shánějí českou SIM kartu, tak jim ukazujeme, kde se rozdávají (a posléze zjišťujeme, že je někteří operátoři dosud neaktivovali).
Další potřebují jízdenku na další cestu (ta je naštěstí na ukrajinské doklady zdarma) a nevědí, kde jsou kasy, odkud a kdy vlak jede, tak je tam odvádíme, trpělivě vysvětlujeme, radíme (i s velkou pomocí paní na informacích ČD).
Někdo jen potřebuje zavolat známým, aby si pro něj přijeli, ale nemá kredit…
Plačící stařenka se na mě obrací, že se jí ztratila dcerka s vnučkou. Marně hledám policejní hlídku (vždyť jich vždycky na Hlaváku bylo plno), naštěstí ji přebírá další česko-ukrajinská dobrovolnice, uklidňuje ji a situaci v s klidem řeší…
Odvádím další paní na čtvrtý perón, dokud pokračuje do Plzně. Vypráví mi, že je z Kyjeva, odjela 28. února a od té doby je na cestě. „Eto Putin. Strašno…“ vysvětluje a já přikyvuji. Pak žena dodává, že půjde určitě i na Evropu, děkuje za pomoc a míří k vlaku.
A další brífing, protože se blíží rychlík od Budapešti se 400 uprchlíky. Tak rychle na nástupiště, Oliver zvedá ceduli Tranzit, Jirka míří dolů do haly… Je to vůbec možné, že už jsme tu skoro tři hodiny?
Sedm našich statečných se schází během další půl hodiny, protože se objeví další a další úkoly, výzvy, příběhy… Než dojdete na konec chodby, zastaví vás několik dalších…
Konečně všichni posedáváme unaveně na lavičce, uvědomuji si, že nikdo z nás se za tu dobu ani nezastavil a ve službě jsme víc než o půl hodiny dýl, než bylo v plánu.
„Franto, já už bych potřeboval jet… jede mi to tamhle z dvojky, kde jsme pomáhali těm stařečkům se zavazadly…“
„Jasný, díky, byli jste super. Ahoj zítra…“
„Jo, těším se.“
„Díky všem, jste borci, odpočiňte si, zítra nás čeká další směna…“
„Jestli budu ještě chtít…“ zažertuje kdosi, mávneme na sebe a všichni rychle mizí v davu.
Odevzdávám vestu a visačku, loučím se a pomalu sestupuji do dolní haly (a v první chvíli mě překvapí, že mě bez vesty najednou nikdo neoslovuje – inu kouzlo uniformy:) , vycházím ven do slunečného odpoledne. Lidí je méně a méně a já jsem najednou zase ve světě, který důvěrně znám. Před očima mi al stejně stále zůstávají ty stovky a stovky lidských bytostí na útěku, se kterými jsme se dnes měli tu čest se potkat a třeba jim i trochu pomoct. A cítím, jak křehký je tenhle náš svět. A jakým darem je každá chvíle, kdy můžeme být užiteční, šířit dobro a naději.
Díky všem! Bůh (nás) všechny ochraňuj!
