Nedělní povzbuzení 4
Všímali jste si včera světa kolem sebe, jak nám radila Lenka? Já vzal odpoledne kolo a vyrazil na severní okraj Prahy, v těch místech jsem nebyl, počítám, skoro dvacet let, i když to mám vlastně „za rohem“. Bylo větrno a lidí tedy pomálu, kolem pole, domky s kvetoucími zahrádkami, ostrá údolí s houževnatými lesy a dole pak statisíce odlesků slunce na hladině Vltavy. Na chvíli jsem neplánoval, neřešil, nepracoval, jen prostě jel, díval se a cítil svět i sám sebe.
Vím, že jste mnozí nedočkaví, ale říkám si, že vlastně není kam spěchat. Našli jsme rozličné způsoby, jak být spolu (mnohdy dokonce víc a opravdověji, než ve „starých časech“) i sami se sebou (tak abychom to vydrželi, jakkoli je to někdy těžké), a tak si ty chvíle prožijme v míru (zvláště teď, kdy je naděje zase o něco silnější) a buďme trpěliví. Jednou budeme na tyto týdny a měsíce možná vzpomínat s nostalgií a vděčností. Zkusme je tedy už nyní prožít tak, abychom si jednou nemuseli vyčítat, že nám jejich příležitosti utekly mezi prsty a ne virus, ale zběsilé tempo moderní civilizace nás zase semlelo.
Vnímejme stále pozorně ten zpomalený čas, krásu nevšednosti všedních věcí i sebe jako jsoucí bytosti, jejichž hodnota se neodvíjí od toho, kolik toho za den stihnou udělat, ale jak plně ho naplní vědomým bytím a láskou.
Krásnou neděli, přátelé...
František
