Nesamozřejmé léto
Taky jste měli tak parádní prázdniny? Stromy byly zelenější, voda svěžejší, děti hodnější a veselejší, často jsem si připadal, jako v létech svého dětství, kdy celý svět byl nádherným a tajemným místem pro život a život sám jedno velké dobrodružství.
Bylo to tím, že jsme si začali vážit nesamozřejmých věcí, které nám dříve zevšedněli? Nebo tou všudypřítomnou nejistotou budoucího, která nás pevně zakotvila v TEĎ? Tím, že jsme do své duše přijali v dřívějších dobách běžné vědomí, že jsme smrtelní, aniž by v tom byla hrůza a zoufalství? Nebo tím, že jsme se dokázali zpomalit a pak snad i zastavit a opravdu VIDĚT, SLYŠET, CÍTIT namísto neustálého spekulování, hodnocení a plánování?
Moc děkuji všem, se kterými jsem měl tu čest se potkat, byli jsme sobě navzájem darem a světlem. A moc bych si přál, aby nám tenhle pocit opravdovosti vydržel i do dalších dní a týdnů, které jsou před námi.
Možná bude zajímavé malé ohlédnutí do mnohem temnějších časů. Můj prastrýc Josef Jan Kratochvíl (znáte ho možná z Transportu za věčnost jako Honzova tátu) napsal v jednom z listů z nacistického vězení:
„Život je jen kytice několika let. Zase jsme vyzrálejší, starší. Zda bych chtěl znovu prožít dětství, mládí, všechno vrátit? Nikoliv. Nalézám v té době, ve které žiji, větší bohatství doby předešlé. Pracuje-li člověk poctivě, svědomitě, chytí-li každý okamžik oběma rukama, nemusí svůj život opravovat.
Znát budoucnost? Dobře, že ji neznáme. Viděli bychom před sebou jen zlé, trud, bolest. Prožíváním přítomnosti z minulosti se cedí jen radost, příjemné, dobré. To že člověk nezná budoucnost, mu usnadňuje dojít pevným krokem až na práh Věčna.“
Je k tomu třeba něco dodávat? Přeji vám hodně vnitřního klidu a radosti, přátelé milí.
František
