Nosce te ipsum!
Četl jsem lidovou moudrost, která se hodí nejen do těchto časů:
Poznej sebe,
miluj sebe,
dávej sebe.
Poznání sebe sama je úkol na celý život a kdo si myslí, že má v sobě jasno, zřejmě ještě ani nezačal. Když jsme happy, všechno se daří a my jsme úspěšní, je dost těžké poznat a připustit si, kde jsou naše slabiny.
Často teprve, když nás život trochu přiskřípne (a někdy to může být zdánlivá banalita a my jsme „v háji“) začneme vidět sami sebe v pravdě a také v pokoře, která je její druhou stranou. Zkusme vnímat, co nás rozladí, čeho se bojíme, bez čeho nebo koho se nemůžeme obejít, v jakých situacích ztrácíme klid nebo i sebekontrolu. Jaké jsou naše motivy k tomu, co děláme, nebo naopak neděláme?
To, že si tyto věci uvědomíme, neznamená, že to co nás trápí, okamžitě zmizí. Ale tím, že si to pojmenujeme a budeme si všímat, kdy na nás naše stíny vyskakují a jakými zbraněmi na nás působí, budou postupně ztrácet naléhavost.
Miluj sebe...
Takoví jací jsme, se máme milovat. Tady a teď. Nemyslím milovat všechny ty chyby a nedokonalosti, která nás štvou, ale přijmout sebe jako jedinečnou bytost, přijmout se s láskou a milosrdenstvím. A na všechny ty trable se dívat se shovívavostí a důvěrou, že na nich můžeme zapracovat. Ale že naše hodnota nevisí v tom, co všechno překonáme a kolik toho vykonáme, ale v tom jak a plně jsme sami sebou. A to právě nejde bez lásky k sobě samému.
Dávej sebe...
To už pak jde jaksi samo. A zase to nemusí být velká gesta a činy. Pokud sami sebe vidíme v pravdě a prožíváme v lásce, jsme pro ostatní darem už tím, co z nás cítí, že vnímají naši autenticitu. A to i tehdy, když nám zrovna není do zpěvu. Tohle dávání zažíváme každý z nás neustále a je to právě ten moment, kdy jsme plně sami sebou. Kdy překračujeme hranice našeho malého já a vstupujeme do Řeky života bez počátku a konce.
Přeji nám, abychom v tomhle všem dokázali růst a zrát.
Hezký den a úspěšný navigační projekt.
František
