Pokora...
... to je možná pro mnohé skoro cizí slovo a přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí, které se máme v životě naučit. Neznamená to podceňovat se, odmítat pochvalu nebo i dokonce i snahu něčeho dosáhnout a vyniknout.
Znamená to vidět sám sebe v pravdě (což je neustálý proces a každý den znovu a znovu začíná), vnímat, že moje úspěchy jsou tu mnohdy díky mnoha lidem, kteří mě podporují, příhodným událostem, píli a snaze a někdy i kapičce štěstí.
Znamená to být otevřený k tomu, co mi druzí lidé nebo i události (i když je někdy zrovna nemusím) říkají, co mě učí.
Znamená to mít sílu (a pokoru) nechat si poradit a pomoct, uznat před sebou i druhými, že na některé věci prostě nestačím.
Uvědomovat si, že moje hodnota neleží v exkluzivitě výkonů, natož pak v tom, co mám na sobě nebo v kapse, ale v tom, jaký jsem a hlavně v tom, že jsem. A že jsem sám sebou.
Je to někdy těžké, protože před druhými neustále hrajeme hry, ve kterých se do někoho nebo něčeho stylizujeme, předvádíme, ukrýváme. Odhodit tyhle masky je úkol na léta, ale ta dlouhá cesta má první a dost možná nejdůležitější krok – přestat ty hry hrát sami se sebou a vidět se v pravdě ve vlastních očích. Ale ať už budeme sebe sami vidět jakkoli, přijmout se s láskou a milosrdenstvím, znivu a znovu se učit mít sami sebe rádi.
Přeji krásný den a pokud jste se ještě někdo nepřihlásil na programy na příští týden a stojíte o ně, udělejte to ještě teď.
František
p.s. kdyby měl někdo ze studentů čas a chuť vyrazit v sobotu na výlet, tak napište mail nebo sms.
