Pokus o reportáž
Včera jsme tady vyrazili na avizovaný cyklovýlet, a protože šest z původně přihlášených odpadlo, zbyli jsme jenom čtyři, takže taková malá rodinka. Už ve Stromovce, kde jsme se sešli , nás uvítal svěží vzduch i řvaní kosáků, lidí bylo kolem poskrovnu, prostě ranní idylka. V Dolní Šárce jsme byli cubydup – po prázdné silnici se to svištělo dobře, pak nás ale čekal první výstup a to terénem, které donutil i majitele trekových kol svůj stroj pěkně tlačit do kopce. To už nás dohnala větší skupina mladých a krásných žen, evidentně zanechavších své ratolesti a manžely doma a vyrazivše probrat všechno možné i nemožné s kámoškami do přírody, tak jsme alespoň na dálku chvíli poslouchali jejich švitoření, než jsme se znovu opřeli do pedálů.
V Lysolajích byla pláž! Tedy tak alespoň místní nazývají báječné minikoupaliště napájené vodou ze zázračného mariánského pramene. To víte, že jsem neodolal! (naštěstí jsem měl plavky, které kluci, navzdory mé sms postrádali). A neodolal ani Vojta a namočil si alespoň nohy. Ledová voda byla vážně jako zázrak a já měl najednou pocit, jak bych vstával z mrtvých!
A pak už dál do Horoměřic, kde jsme chvíli hledali cestu a na skalní Kozí hřbety. Teprve na místě jsem si připomněl, že to skutečně není terén pro kola, takže jsme si spíše připadali jako šerpové v horách, kteří namísto nákladu potravin přenášení své kovové miláčky. Nechyběl ani Šimonův výklad o únětické kultuře („našla se tam váza“) a fantastický kruhové výhledy. Strmou Alšovu vyhlídku jsme si tedy nechali ujít, pod ní jsem jen zavzpomínal na Simona, který zde s námi před třemi (?) lety byl na jednom ze svých posledních výletů a míáni mu neuvěřitelně obětavě pomáhali na každém kroku (jako ostatně i v dalších měsících).
No a pak už přišel čas na oběd z vlastních zásob, seděli jsme na travnatém svahu, vnímali nebe nad námi, bzukot hmyzu i zpěv ptáků, nechali se laskat vlídným sluníčkem a jen tak si povídali, anebo i mlčeli a jen byli spolu. Ty běžné a dříve samozřejmé věci byly jako zázrak. Bylo mi, jako bych do tohohle světa vstoupil právě v tom okamžiku, jakoby se přede mnou odkrývala krása, kterou jsem takhle možná naposledy viděl jako malý kluk.
Vlastně nebylo samozřejmé vůbec nic, ani ulice v Rozkokách, kde jsme o hodinu později zase dvakrát zabloudili, svěže zelené lesy k Suchdolu, ani závěrečný krpálu a následný sešup k Jenerálce. Když jsme se loučili, byli jsme unavení (nebudete tomu věřit, ale bylo to skoro 50 kiláků), ale šťastní. Tak nějak prostě, s nesamozřejmou vděčností, že jsme toho mohli společně prožít. Že toho, co člověk k životu potřebuje je vlastně docela málo. A že štěstí je v nás i v každé kapce rosy a záleží jen na tom, jak se mu dokážeme otevřít.
Přeji vám krásný den a přikládám písničku skupiny Hop Trop, kterou jsme zpívali na táborech, která je vlastně o tomtéž.
https://www.youtube.com/watch?v=9W1X1nJ78BI&feature=emb_logo
František
