Proč troubíš, blbe?
Dámy mi prosím prominou silnější slovíčko v nadpisu, ale v posledních dnech mě ta věta napadla víckrát.
Jsme opět ve zvláštní době (po kolikáté už?), trochu jako bychom přecházeli po laně z jednoho břehu na druhý a nevěděli, jak dlouhý kus je ještě před námi. Na jednu stranu je tu čas naděje - otevřely se krámy, kostely, lidé mohou do muzeí a dokonce i kin a ke kadeřníkovi, posedět s kávičkou nebo řízečkem na zahrádce hospody, setkávat se. Vnímám opatrnou radost, vděčnost, i to, s jakou svěžestí si vychutnáváme věci, na které bychom se před pár týdny neodvážili ani pomyslet.
Na druhou stranu často kolem sebe vidím netrpělivost, aroganci a někdy až hulvátství. A projevuje se nejen v agresivitě řidičů, kteří mnohdy spěchají, jako by chtěli za jedno ráno ty dva měsíce dohnat a nemilosrdně „ztroubí“ každého, kdo se opováží pokračovat svým klidným tempem. Ale i v postojích mnoha lidí kolem, kteří by chtěli všechno rychle a hned a zapomínají na to, že jsme stále ještě na cestě. A mívám přitom smutný pocit, jakoby z nás ta pokora, solidarita a respekt, které v nás temné doby nejistoty vykřesaly, vyprchávaly až příliš rychle.
Přeji nám všem, abychom se dokázali radovat, ale zároveň si toho všeho vážit, brát současnou příležitost jako dar, který vůbec není samozřejmý. Třeba i to, že se dnes můžeme setkat s kamarády. A zkusme každý za sebe přispět k tomu, abychom všechny ty šance, které jsme dostali, nepromarnili.
Klidný a radostný den všem!
František
