Sobotní meditace
Minulý týden jsem ksíánům nabídnul, aby v rámci třídnické hodiny každý sám/a, tam kde právě jsou, zkusili chvíli meditovat. To zní možná až příliš vznešeně, tak prostě sedět pět minut ve vědomé přítomnosti, nechat myšlenky plynout a jen je pozorovat a nevstupovat do nich, uvědomovat si dech a nesnažit se ho ovlivňovat. Je to vlastně stav jemné bdělé lhostejnosti, kdy nemáme upadnout ani do spánku ani se myšlenkami, které vystupují nenechat rozptýlit a strhnout.
Je to vážně těžké, právě tím, že je to tak jednoduché a prostéJ Být jako malé děti, které s úžasem hledí na každý další okamžik jako na úplně nový svět, který se právě teď před nimi zrodil. Být plně a vědomě přítomný v TEĎ a zároveň v JÁ JSEM.
Možná budete mít pocit, že se to vůbec nedaří (jako velká část našich terciánů), ale pak najednou – často až poté, kdy to vzdáte a půjdete zase něco dělat, nastane na chvíli uvolnění, prostor vnitřního míru, který vymete alespoň některé pavučiny z vašeho srdce. Jako když řešíte namáhavě problém a teprve, když už to vzdáte, objeví se rozuzlení.
Na tohle nemusíte jen sedět se zkříženýma nohama nebo klečet někde v kapli. Můžete to takhle prožívat na procházce, jízdě na kole nebo natažení v trávě s pohledem nahoru do nebe.
Přeji nám všem ať dnes zažijeme alespoň drobítek toho míru, který všichni celý život hledáme.
Mír, pax, šalom, salam, šanti...
