Stmívání, aneb, jak šel kolem nás (covidový) čas...
Sedím doma, za okny zlátne podzimní ráno soboty 17. října, okolní země se noří do druhé karantény a bojuje s následky povodní a já, poté, co jsme se včera večer vrátili z mimořádného výjezdu na Zvonici, cítím, že jsme zažili malý zázrak. Malý zázrak a velké dobrodružství.
PRVNÍ TÝDEN PO EXPEDICI
Již od léta jsme věděli, že situace není a nebude dobrá a důležité bude využít čas, který nám zbývá na společné scházení a aktivity využít co nejvíc. Být obezřetní, ale zároveň odvážní. O úvoďáku a expedici jsem již psal. Po návratu z nich jsme se rozhodli sejít se a učit v pondělí a úterý ve Stromovce. Úplně podle normálního rozvrhu, třídy si udělaly „hnízda“ z laviček a dek poblíž rybníku s kačenkami (vč. těch obrovských ze dřeva vyřezaných přímo na molu – a propo, to se stalo také oblíbeným místem našich porad i dělených hodin). Dvě bílé tabule, velké papíry a fixy, služba, která oznamuje začátky a konce hodin zvonečkem (na což jsme vlastně zvyklí i ve škole). A přestávky, kde se děti mohou rovnou rozběhnout po trávě, zakopat si, vylézt na strom nebo se vykoupat.
Počasí nám přeje a tak se rozhodujeme, že kromě středy, kdy v malých skupinkách zpracováváme výstupy z expedice na různých místech – takže i ve škole, budeme učit venku celý týden. No a celý týden také nervózně čekám, kdy mi zavolají z hygieny a budou řešit, jaké děti budou muset do karantény, protože kromě Kryštofa byl předchozí týden pozitivní i Ondra. Vlastně jsme všechny spolužáky, kteří s nimi byli v době expedice ve škole, už doma nechali, ale i tak mám obavu, jak bude celé šetření probíhat. Ale šetření se nekoná a nikdo nás nekontaktuje, naopak z pražské hygieny přichází pokyn, že máme kontaktovat my je a podle jejich metodiky sami určit, které děti mají do karantény nastoupit. To ale v době, kdy už jsou po 10 dnech zpátky. Takže kromě toho, že učitelé a ředitel musí být odborníci ve svém oboru, didaktici, vychovatelé, ekonomové, manažeři a psychologové, musí se teď stát ještě praktickými lékaři a hygieniky.
Skvěle, jen houšť! A k tomu nás čeká maraton dokumentů na začátku školního roku, které nám nikdo neodpustí, dvě různé výroční zprávy, zahajovací výkazy, vyúčtování dotace ad. A tak, zatímco část sboru pracuje s dětmi, další čtyři lidé mnoho dní píší nekonečné stohy materiálů. Doufám, že si je tam nahoře alespoň někdo přečte.
Týden to byl skvělý a my si uvědomili, že venku se děti soustředí a zapojují mnohem lépe, než ve třídách. Navíc není nutné mít roušky (které v tomto týdnu sice nebyly povinné ani uvnitř, ale při jejich používání ve třídách nebude nutné, dle stanoviska hygieniků, aby šla do případné karantény celá třída; a o to nám jde – zůstat spolu co nejdéle), tolik řešit ruch a pořádek o přestávkách ad.. I studentská rada hodnotí ten týden pozitivně a tak se rozhodujeme k němu přidat další. Proto nás předpovědi počasí zajímají stejně jako vývoj čísel covid pozitivních lidí v Česku. Bohužel obojí stejně nevychází.
Ve čtvrtek je naplánované představení Podzimního příběhu na hřišti SK Junior ve Strašnicích. Jsme tam s omí už od rána a počasí nám naštěstí přeje (dokonce tak, se se svlékáme do triček) a i když se po pár hodinách už herci moc nesoustředí a Vítek bojuje s vypadávajícími pojistkami, vše se vydaří a dorazí kolem padesáti diváků. Hrajeme pod širým nebem a je to výzva pro herce i zpěv. V úvodu připomínám, že když jsme představení hráli naposledy, den nato zavřely školy. Současně probíhající jednání vlády a stejná hrozba vznášející se nad námi dodává večeru zvláštní naléhavost. A problém klasicky přichází, odkud bychom se nenadáli, protože Mojmír v roli učitele dává Josefovi tak velkou facku, že mu způsobí lehký otřes mozku a odjíždí s tatínkem do Motola. Navzdory tomu se rozhodujeme představení dokončit a na místo Josefa nastupuje jeho alternace Šimon a zvládá to skvěle a stejně tak ostatní. Není to jenom představení, ale společný zážitek. Díky všem (i SK Junior za skvělý oběd, nanuky a celkovou podporu).
V pátek kolem poledne skutečně oznamuje primátor Prahy zavření středních škol od pondělí. Mladší jásají (i když jen do chvíle, když jim oznámím, že nižšího stupně by se to stejně netýkalo), starší jsou pobledlí, my se rychle scházíme a ladíme strategii. Do toho o půl hodiny přichází dementi – nic se (zatím) zavírat nebude. Tak tedy hurá, zase o pár dní víc!
O víkendu mířím do Únětic, abych připravil kurz první pomoci, který tam s ksíány máme organizovat pro místní ZŠ. Prý to z jejich strany stále platí. Plánujeme, že vše bude probíhat venku, skupinky místních dětí budou ze stejných tříd, aby nedocházelo k mísení ad. A protože se paní ředitelka na můj mail nereaguje, v úterý místo oblíbeného (jak doufám) UK s ksíány chystáme celou akci.
Bohužel paní ředitelka reaguje až poté, kdy máme hotovo s tím, že jí překvapilo, že o tom vůbec uvažujeme, že mají za celou dobu v Úněticích případů, co by se daly spočítat na prstech jedné ruky a nemůžou si dovolit, aby jim tam někdo nákazu zanesl. Kuba se sice ještě snaží ji přesvědčit, ale je to marné. „Promořené pražáky“ nikdo nechce.
NA ROZCESTÍ
Další týden vychází nová covid metodika MŠMT a je tam doporučení učit s dětmi venku (díky, Dane!), v úterý přichází redaktorka z EDUinu a píše o naší výuce ve Stromovce velkou reportáž. A ten samý den se stává ministrem zdravotnictví plukovník v záloze prof. Prymula, který má dle médií „zkrotit čísla“ pěkně po vojensku. Tak jsme zvědaví, co všechno bude ještě krotit a jak dlouho nechá otevřené školy. I když první kroky jsou vstřícné – navrhuje v pátek den ředitelského volna, aby se s prodlouženým víkendem vytvořily čtyři „karanténní dny“. Vycházíme (jako ale menšina škol) vstříc a na pátek realizujeme distanční výuku (je zajímavé, že tuto formu ministerstvo na takto krátkou dobu neumožnilo – bylo možné školu buď na den zavřít – dát ředitelské volno a tím se připravit o disponibilní dny, nebo učit prezenčně; opět se ukázalo, jak je státní aparát nepružný), stejně celý den lije jako z konve a venku by se nedalo být.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
