Stmívání - část čtvrtá
V pondělí 5.10. – to už v Česku platí nouzový stav, začínáme jenom s polovinou dětí – starší zůstávají doma a učí se na dálku. Jsme v budově, sraz je zase venku a výuka napůl na zahradě a napůl v učebnách. A zase se rozhodujeme sáhnout na hranici možného a v rámci čtvrté a páté hodiny chystáme s oběma mladšími třídami prezentace expedice, které mají následující den proběhnout na třech školách – Duhovce, waldorfských třídách Strossu a ZŠ Svatého Augustina.
Takže opět v duchu doby vymýšlíme koncept, který je bezpečný a zároveň něco naučí nás a snad i zaujme mladé posluchače.
V úterý 6.10. se tedy scházíme na třech místech, já s Hankou a dalšími patnácti dětmi míříme do Krče na školu Svatého Augustina. Na školní zahradě označíme devět stanovišť – za každou expediční skupinu jednu. Na každé z nich se vždy skupinka z místní školy (tak, aby se v ní nemíchaly děti z různých tříd) zastaví, poslechne si, co vlastně ti přírodoškoláci dělali a pak si vyzkouší jednoduchou aktivitu, která se k tomu váže. A tak někde štípou pazourky a poznávají pranástroje, jinde měří teplotu v různých místech zahrady, skládají vystřihovánku roubenky nebo k sobě přiřazují staré a nové fotky z Kokořínska.
Proti velké skupině žáků často stojí jediný lektor, často jen ze sekundy – klobouk dolů Filipe a José, ale i všichni vy ostatní, byli jste skvělí. Zakončujeme obědem coby malým dárkem a když celé dopoledne hodnotíme, jsme spokojení nejen z toho, jak se nám to podařilo, ale i z reakcí a zapojení místních dětí. Tak snad zase na jaře něco společně podnikneme.
Ve středu má ksí geologii na Pecce a omí (a také část mí, která zde plní distanční projekt) se vydává do ZOO (to ještě netušíme, že za dva dny už to nepůjde, protože ZOO budou zavřely v celé ČR) a pozoruje chování zvířat. A já i chování lidí, konkrétně našich politiků, kteří na další den slibují další protivirová opatření a novináři „šťourají špendlíčkem“, aby vytáhli nějakou senzaci, a prorokují zavření základek. Náš mimořádný výjezd se blíží a obě třídy se s ním i jakž takž smířily, tak snad to klapne. Ale „Pánu Bohu poručíno...“ , jak říkala moje babička. Každopádně tu ZOO jsme si společně užili báječně a herní rezervace Bororo nájezd našich omíků skoro nepřežila...
Čtvrtek jsme znovu ve Stromovce a ráno je nejen zima, ale i fučí ledový vítr, takže jsme vytuhlí všichni. K polednímu se to ale umoudří, takže se dokonce dají i odložit mikiny, Prokop se ujímá vedení mladší části kapitanátu a ten dává dohromady náměty pro blížící se výjezd. Pak se s ním scházím a probíráme, co bude a nebude možné. Zdá se, že je to hodně konstruktivní a určitě najdeme dohodu.
A blíží se finále, protože krátce po odpoledce zveme do Stromovky rodiče a přátele a prezentujeme expedici pro ně. Je to úplně nová forma a bohužel to, až na pár výjimek, zůstává na mladších studentech. Vyšší stupeň asi zuřivě studuje... Po počátečních zmatcích zástupci jednotlivých expedičních skupin rozestavují na velké louce poblíž našeho oblíbeného rybníčka, rozbalí postery, fotky, modely a všechno, co k jejich práci vytvořili. V půl páté zazvoní zvonec a prezentacím je začátek.
A skutečně postupně přichází lidé, zastavují se u jednotlivých stanovišť, nechávají si vyprávět, ukazovat, povídají si i mezi sebou. Všude dodržujeme maximum dvaceti lidí (tehdy to tak bylo), občas spojka Ondra něco vzkáže nebo přenese. A přeje nám i příroda, protože se sluníčko, navzdory podvečeru pěkně opře a všechno zalije kouzelným zlatavým závojem. Ale už během setkání přichází zprávy z mimořádné tiskovky vlády, na kterou už dávno čekáme. Divadla, kina, sportoviště, všechno zavřeno, druhé stupně základek střídavě. Naštěstí to ale vypadá, že nižší stupně víceletých gymplů zůstanou a školy v přírodě se zatím také neruší. Mám radost a doufám, že už to tak zůstane. A nezkazí mi ji ani šťouravé poznámky některých ksíánů, jestli znamená, že žádná akce nebude...
V pátek v rámci tělocviku točíme podél Veletržní bubínkovou štafetu na památku výročí prvních transportů a také jako upoutávku na letošní Bubnování pro Bubny, které asi nebude. A pak ve škole domlouváme na příští týden a balíme a nakonec už skoro všichni doufáme, že to klapne a pozítří, tj. v neděli po poledni skutečně odjedeme.
V sobotu se ale zdá všechno jinak. Počet aktuálně nakažených osm a půl tisíce za den vytlačí z hlavních zpráv dokonce i druhé kolo senátních voleb (ve kterých mimochodem vládní strany zcela propadly). Vystupuje ministr i premiér, mluví se o dalším zpřísnění a dokonce o úplném vypnutí státu. Schází se epidemiologická komise vlády, úder může přijít z hodiny na hodinu. Sleduji zprávy dlouho do noci a přemýšlím, jestli budeme mít odvahu a podporu rodičů odjet i navzdory případnému zákazu. A do toho odpovídám na dotazy dětí, jestli si mají brát spacák, jakéže to potřebují učebnice a jestli tam bude wifi. A čekám, kolik dětí nakonec odpadne.
