Stmívání - část druhá
SVATOJÁNSKÉ SOURUČENSTVÍ
Během prodlouženého víkendu 26. - 28.9. jedeme se zájemci do milovaného Svatého Jana pod Skalou. Bohužel z vyšších ročníků jen Jirka, ale jinak dost omí a ksíánů. A i když počasí nám moc nepřeje, moc si to užíváme. A opět, situaci nepodceňujeme – hodně času trávíme venku, uvnitř máme roušky, děti spí na pokojích po dvou a desinfekce se stává naším „denním chlebem“, děláme věci jako dřív a hlavně jsme spolu. Vlastně by si to zasloužilo trochu podrobně.
V sobotu vyrážíme s 18 kluky a holkami vlakem a venku pořád prší a i se dost ochladilo. Takže do kláštera/školy dorážíme mokří, ale optimističtí. Zde nám Michal přeměří teplotu, ubytujeme se a hned se vrháme na první pomoc. Bude třeba přestěhovat knihovnu a to úplně přesně, podle regálů. A také velké skříně a police. Pak oběd – rizoto, co nám Michal připravil a odpoledne fyzikální měření ve dvojicích. Vlastně je to podmínka do fyziky – měření ve dvojici mladší + starší student, jeho vyhodnocení a intepretace. Našim drsným dětem moc nevadí, že venku je kolem deseti stupňů a sem tam ještě nějaká kapka spadne. A tak měří rychlost letu vlaštovek v dlouhé klášterní chodbě, rychlost proudu v různých úsecích toku, výšku budovy nebo tvoří teplotní mapu pokoje. Večer se scházíme u ohně, opékáme dobrůtky, povídáme a zpíváme (to se v té době ještě smí). No a pak si čteme Otu Pavla a hrajeme nejoblíbenější svatojánskou hru na upíry (nebojte, je to vlastně schovka, ale potmě v dlouhých temných chodbách a zákoutích).
Ráno, když budím písničkou, jsem opět trochu nervózní (jako na každé akci v těchto časech), kdo s dětí se probudí s horečkou a nastartuje tak kolotoč nepříjemných událostí. Děti ale kypí zdravím, i když na rozcvičku se jim nechce. Však je také neděle a rozcvička je jen symbolická a také je možné místo ní jít do kostela na mši, což asi třetina děti využívá (a určitě ne kvůli té rozcvičce).
Dopoledne trháme jablka a připravujeme na moštování a také pokračujeme ve stěhování knihovny. A po brzkém obědě – rajské omáčce a skvělých pečených kuřecích stehnech s těstovinou (díky Michale), se vydáváme na výlet k Loděnici. Cestou luštíme latinský nápis na podstavci křížku u cesty, kocháme se krásnými výhledy do žluto červeně se zabarvující krajiny a pak na nádherné stráni, do které se dokonce opírá sluníčko, pracujeme na podmínkách z biologie – starší mají poznávačku a mladší loví a pozorují bezobratlí a kreslí rostlinky. A taky svačíme (samozřejmě po pečlivém ostříkaní rukou anti-covidem), povídáme si, je nám dobře. Čas ale letí, a protože bychom znovu rádi stihli oheň a „upíry“, trasu nakonec zkracujeme, abychom byli zpátky včas.
Na pondělí – státní svátek Svatého Václava (a zároveň Jom kipur) se všichni těší, protože se skoro po dvou letech bude konat oblíbený závod lodiček „Modrá stuha“. Tedy lodiček, které si ze dřeva přímo na místě jednotlivé týmy vytvoří (samozřejmě malinké – ne, že by se plavily děti, ty jen fandí a postrkují). Už zase mírně prší, ale o to víc je vody v potoce, takže závod, který startuje kolem půl dvanácté, tentokrát vážně stojí zato. Klasicky se několik lidí namočí při odstrkávání svého zaseknutého plavidla a Tomáš se dokonce do vody vrhne dobrovolně a vůbec mu nevadí, že je až po pás mokrý. Nervy tečou, děti křičí a řeka hučí a nese miniplavidla až k cíli kousek před Hostimí.
Na oběd zpátky to bereme během, protože jsme za odměnu dětem objednali pizzu (mimochodem výbornou) z loděnické pizzerie. A po obědě už to jde ráz na ráz – balení, úklid (což je vždy nejotravnější část každé akce), odchod do Srbska na vlak.
Vidím dětské i puberťácké tváře, vnímám, jak je spolu dětem dobře, jak sebe navzájem a snad i trochu nás potřebují. A my potřebujeme je. A přemýšlím, co asi bude, jestli je stát zase zavře doma, zakáže jim se vídat, společně tvořit, žít. A cítím, že musíme ještě udělat něco, co by ten požehnaný čas alespoň trochu prodloužilo. Že jsme za ně zodpovědní, jako Malý princ za svou růži. A vzpomínám na Přemysla Pittra, který ještě v době protektorátu vyvezl děti z Prahy, včetně židovských do Mýta u Rokycan na několikatýdenní pobyt v přírodě, protože věděl, že některé otisky do duše se už nezahojí. Na středu chystá vláda vyhlášení dalších opatření a o uzavření škol se už mluví hodně vážně. Bohužel ne tak barů nebo posiloven a obchodních center. Říkám si, jak tohle všechno bude hodnotit historie...
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
