Stmívání - část třetí
V úterý 29.9. se učíme poprvé v budově. Společňák je před budovou, pak postupně třídy nahoru, změřit teplotu, vydesinfikovat, posadit do tříd. Upravujeme zvonění tak, aby byly dvě delší přestávky a děti mohly jít ven (tedy i musely, protože chceme, aby ve třídách ani nesvačily). Zvládáme to dobře, kluci i holky jsou disciplinovaní a pár z nich dokonce dorazí i na první oběd ve školní jídelně TGM (ovocné knedlíky byly moc fajn). A stejný den se nám daří ještě další skoro nemožné – hrajeme Podzimní příběh pro primu a sekundu na PORGu. Téměř drze bez zkoušky, ale všechno proběhne dobře a máme úspěch. A radost z toho, že jsme si mohli zahrát a že se to líbilo. Vzpomínám na své pedagogické vzory, kteří hráli se svěřenými dětmi divadlo v mnohem těžších časech.
Středa je první projektová (dosud jsme finišovali expedici), omí a ksí se učí u Salesiánů, abychom to tam omrkli. A ve čtvrtek se tam už scházejí všichni, každá třída v jiném rohu zahrady či hřiště, v podloubí se dá i promítat, o přestávkách kopnout fočus, je to skvělé, díky bratřím salesiánům. Ale na všem stejně visí stín. Den předtím, tj. ve středu odpoledne na tiskovce totiž vyhlašuje ministr Prymula zavření středních škol od pondělí a to na dva týdny. To mě vede k rozhodnutí, že co nejdřív odjedeme alespoň s mladšími na mimořádný výjezd. Oblíbená chata Zvonice je k dispozici, a tak ještě ve středu píšu rodičům, že o tom uvažujeme a bylo by to brzy.
Dětem to zatím nepíšu, aby nebyly zklamané, kdyby to nevyšlo. Všechno je ale jinak. Ve čtvrtek ráno, ještě dřív, než stačím dvěma mladším třídám svůj plán vysvětlit, vzniká v ksí poměrně vulgární dokument, který uvažovanou akci označuje několika slovy, které sed nesluší sem napsat, šíří se odpor, aniž bych měl příležitost vysvětlit, o co jde. Ten vyvrcholí na studentské radě, která odhlasuje, že mladší na žádný výjezd jet nechtějí a nechtějí ani chodit prezenčně do školy, ale mít také jako starší on line výuku. Je mi, jako bych dostal pěstí a vybavuje se mi dávná Horákova věta, že „ty dětský práva se ti jednou vymstí“.
Snažím se vysvětlit, že jde o tak vážnou a zásadní věc, že by o ní měli rozhodnout hlavně rodiče a učitelé a že se samozřejmě můžeme společně bavit o programu a nastavení výjezdu. Odpovědí jsou mi poznámky i od starších, že jejich názory nikdo neposlouchá a že úplně nejhorší je to, že se jich sice na názory zeptáme a pak si stejně uděláme, co chceme. Z prvního pocitu se vším praštit mi pomáhají nadšené mailové reakce rodičů, kteří akci podporují a gratulují k odvážnému rozhodnutí. Tak co dál? A tak se omlouvám a znovu a znovu vysvětluji, nabízím spolupráci a atmosféra se pomalu zklidňuje.
Odpoledne jsou pak on line schůzky rodičů a už je to mnohem lepší. A taky nadšené reakce těch studentů z mí a ný, které oslovuji, aby s námi jeli a s mladšími nám pomohli, mě povzbudí. I když někteří z nich nakonec odpadnou a nikdo další mě o to, aby mohl jet s námi, také nepožádá. Tak uvidíme, co přinesou další dny.
V pátek znovu učíme ve Stromovce a je to fajn. Já s pár studenty jedeme až do neděle do Tábora na festival knihy Tabook. Vše je venku, dodržujeme přísná pravidla a vše je jako zázrak, takže se nejen nikdo nenakazí, ale i si to všichni náramně užijí. Knihy, indickou restauraci, báječnou táborskou zmrzlinu, informační kárku, na které Jára vozí Adama a rozhlašují další program i besedy a setkání. Díky všem.
