Stupně poznání...
V médiích začali tento čas nazývat postcovidové období. I když je před námi stále neznámo (a konec konců, kdy nebylo?), je zřejmé, že něco končí. Tenhle víkend před poslední velkou vlnou rozvolnění, je myslím dobrou příležitostí k nadechnutí (určitě i díky blahodárnému deští) a možná i malému ohlédnutí a zamyšlení.
Poznat neznamená v duchovním smyslu jen vědět, ale hluboce prožít, ztotožnit se, sjednotit s tím, co poznáváme...
- Co jsme tedy poznali a poznáváme v uplynulých měsících i těchto dnech?
- Co jsme poznali o sobě, o svém strachu, připoutanosti, ochotě být k dispozici druhému, zapomenout na sebe? O síle své naděje a pevnosti a smysluplnosti toho, na čem jsme stavěli svůj život a vyplňovali čas?
- Co jsme poznali o druhých – koho blízkost jsme cítili a kdo nám sešel z mysli i displejů tak rychle jako z očí?
- Co jsme poznali o okolním světě, přírodě, našem národě a jeho příslovečné povaze, těm, kdo nás vedou a inspiruji?
- Co jsme v životě objevili nového, o co bychom ani v budoucnu nechtěli přijít? Se kterými lidmi a událostmi bychom další život chtěli spojit? A na čem bychom i v budoucnu chtěli zapracovat? A bez čeho se klidně v budoucnu rádi obejdeme?
- Co nám dávalo a dává sílu, radost, světlo?
Určitě vás napadnou spousty dalších otázek. A možná na některé z nich ani nebudete mít konkrétní odpovědi, jen nenápadný pocit na pozadí myšlenek, ale možná právě o to jde.
„Nejdůležitější věci vidíme jen srdcem...“ říká liška malému princi.
Přeji nám všem, abychom dokázali svá srdce otevřít. Pokojný a radostný den.
František
