Sváteční čas...
Dnes je Květná neděle a začíná Svatý týden. A zároveň Pesach. Oba svátky jsou o svobodě a zázraku. O důvěře a oproštění.
Když Izraelité vycházejí z Egypta po mnoha letech otrockých útrap a strachu ran posledních měsíců, dorazí až k Rudému moři. A teprve ve chvíli, kdy se zdá, že jsou v pasti – zezadu se blíží egyptské vojsko a vpředu je divoké moře a všichni si myslí, že vše je ztraceno, stane se zázrak a na Mojžíšovo gesto se vody rozestoupí.
Ježíš, do kterého všichni vkládali naděje a doufali, že je vysvobodí z nadvlády Římanů, přichází do Jeruzaléma (na památku této události žehnáme „kočičky“), aby se proti vší lidské logice namísto boje vzdal a nechal ukřižovat. Ten, ve kterém učedníci viděli Božího syna, se třese strachem a prosí Otce, aby ho ušetřil, je-li to možné. Ale přesto nakonec říká svoje „Fiat!“ a vydává se do rukou svým katům. A přesto nebo spíš právě proto po Velkém Pátku přichází Velká noc, po smrti Vzkříšení.
Celý život se snažíme svět pochopit, porozumět tomu, jestli má náš život nějaký smysl a řád. Máme o tom svoje představy, a když se události podle nich neřídí, máme pocit, že je vše ztraceno a nic nemá smysl. Že žádný Bůh není, nebo hůř, je nespravedlivý a krutý.
Jak jinak přijmout pochopit a přijmout všechny ty ztráty a utrpení, které kolem sebe každý den vidíme? Ale nezapomínáme pro ně na ty tisíce jiných krásných chvil, vztahů, zážitků a věcí, kterými nás život už obdaroval? Nemějme strach, když to, na čem jsme dosud svůj život stavěli, pomíjí. Pusťme to! To, co přijde, bude možná mnohem, mnohem lepší.
Když se P. Pia ptali, proč je na světě zlo, přirovnal to k pohledu dítěte. Sedí na nízké stoličce a dívá se, jak jeho maminka vyšívá. A protože látku vidí zespoda, má pocit, že je to jenom změť nití, zmatek a chaos. Když se ale pak postaví a vidí výšivku shora, najednou je jasné, že je to krásný barevný vzor a vše mu dojte. „Sedíme na nízké stoličce…“ dodává s úsměvem.
I my sedíme na nízké stoličce, jsme jako malé děti, které se vztekají a pláčou, když věci nejsou po jejich. Zkusme se někdy postavit a podívat na věci z nadhledu. Vnímat krásu kolem nás, malichernost našich životů a problémů v propastech času a prostoru. Lásku, která je silnější, než smrt a je tou silou, která tvoří a udržuje světy. Řeku života, která nás nese a něžně objímá. A svůj život jako nesmrtelný hlas v obrovském orchestru, který tady a teď hraje svůj part v nejúžasnější symfonii.
