Takový normální týden...
Už během podzimních prázdnin se dozvídám, že kolega Vítek má pozitivní test na covid, takže na výjezd na Vesmír, který připravuje, nepojede. Epidemická situace se zhoršuje celkově, proto se rozhodujeme nadstandardně otestovat děti před společňákem hned v pondělí 1.11.
Přebírám s Terezou agendu blížícího se výjezdu, o přestávce se scházíme s pomocníky – kluky a holkami, co budou dělat dispečery, připravovat hru, večery ad. V každé volné chvíli (těch moc není, protože nám chybí čtyři učitelé, takže suplujeme jako diví) pak ladíme zítřejší Stromovku, kde bude Česká televize točit učení venku. Tiskneme rozpisy, ladíme rozvrh, úkoly, program kapitanátu, balíme sportovní věci. To pokračuje do šesti večer, kdy končíme poradu. Úsměvem a hecováním se snažím odrážet „trochu“ rozladěné obličeje a snažím se najít sám v sobě naději, že předpověď počasí přeci jen nevyjde a pršet nebude.
Leje celou noc, ale v sedm se stane zázrak a téměř z minuty na minutu přestane. Mezi cáry šedých a černých mraků nad „kachničkami“ ve Stromovce se dokonce občas ukáže kousek modrého nebe. Ze všech stran se scházejí učitelé, učitelky, kluci, holky, kameramani, režisér a moderátor Jirka Havelka. Společňák začíná na molu, zpíváme trochu rozpačitě „Je to chůze po tom světě…“ dispečerka Anička říká co a jak – kdy má jaká třída program v pevném čase (byť to klasická hodina, kde se jenom poslouchá, nebude), kdy si naopak může projít „bojovkově“ zadané úkoly a zorganizovat si to podle svého i to, kdy se sejde kapitanát a co bude řešit. A to všechno se už točí a jde to navzdory tomu, že teplota nepřeleze deset stupňů i s úsměvy.
Po nástupu zamíříme s Anežkou a pár ksíány na Letohradskou chystat zítřejší zdravoťák, odtud vyrážím rychle na „Želvu“ odkud se jdeme s pěti omíky podívat na bývalé dílny SOU, kde bychom mohli mít školu (a vidíme, že nemohli, protože už v roce 1962 byl objekt postavený jako provizorium na 4 roky a je v podstatě zázrak, že pořád ještě stojí = už druhý dneska).
Stíhám se ještě stavit u babičky a dědy na hrobě, zšeřelé Olšany osvícené tisíci dušičkovými svíčkami mají mimořádnou a atmosféru, cítím tu pomíjivost i naději, že i malé světlo prozáří temnoty. A pak s trochou úlevy po náročném dni dosedám k večeři. Do toho ale volá Anežka, že jeden míán je covid pozitivní. V pondělí byl ve škole jen několik hodin, ale i to se počítá. Co teď? Další den má na matfyzu míány natáčet televize na praktikách. Máme to zrušit? Vzít tam jinou třídu, když to není její téma? Je večer, nemůžu se nikomu dovolat, omezení na fakultě jsou celkem přísná, tak se rozhodujeme podle toho, co je standardní na jiných školách (a co nám nedlouho poté potvrdí KHS), že praktik se mohou zúčastnit jen očkovaní a po covidu.
Ve středu ksí s Anežkou a mojí maličkostí organizuje (první po dvou letech) kurz první pomoci pro ZŠ Svatého Augustina. Naše třída si má poradit ze 70 dětmi 2. stupně a to nejen při výkladu, ale i během klasického simulačního závodu. Občas sice něco zaskřípá, ale celkově jsou naši i „augustinovci“ skvělí a vše se podaří. Díky všem (i Martině za pomoc)!
Po obědě to ještě vezmeme přes magistrát, kde balíme naši výstavu „Dostaňte nás ven!“ (a je nám smutno při čtení březnových vzkazů dětí z karantény, zvláště, když se situace začíná té loňské tak podobat), pak na Letohradskou pro věci na výjezd a zpátky na TGM, kde máme s pár dobrovolníky z řad našich dětí sraz s jejich svěřenci a rodiči na vedlejší ZŠ.
Den zakončujeme s Milošem a Adamem na večerním didaktickém semináři na matfyzu, kde povídáme o Přírodní škole, vzpomínáme, sdílíme se…
Cestou domů mi volá jeden nýán, že má pozitivního bratra (bohužel ne náladou…). Co bude dál?
Ve čtvrtek se učíme na TGM (a poprvé od září naplno učí po operaci i kolegyně Hanka, hurá, hurá!!!), řešíme blížící se výjezd, chystáme projekty, na fóru ve venkovní učebně se snažím všem vysvětlit situaci v mí, proč jsme situaci řešili takto i to, co by nás čekalo, kdyby se objevil další případ a co by to znamenalo pro odjezd/neodjezd na Vesmír. Pár „želízek v ohni“ (= dětí, co šly na test) máme.
Když po těláku na břehu Vltavy zamíříme na prohlídku dalších potenciálních učících prostor na Smíchově, zapípá mi sms-ka – jeden s omíků, kteří měli včera společně program ve škole je skutečně covid pozitivní…
S Markem se pak dlouze procházíme večerním Smíchovem kolem míst, kde jsem před třiceti lety začínal učit (právě Marka a Štěpána, kteří byli tehdy v sedmičce). Máme výjezd zrušit? Přesunout? Ale co když už pak nikam neodjedeme? A jak zítra s omí? Co nám řekne hygiena? A co když se ještě objeví další případy? Pojedeme zase domů?
Musíme získat čas, proto na pátek necháváme omíky na distanční výuce a řešíme situaci s hygienou. Naštěstí alespoň část třídy omí může odjet (a s ostatními ladíme, že jakmile jim karanténa skončí, mohou přijet za námi). A protože i PCR test v ný je negativní, je to nakonec lepší, než jsme si vůbec dokázali představit… Přesto píšu žertem kolegyni, jestli nechtějí na češtině probírat bibilickou knihu Job…V pátek v poledne jsou všechny testy negativní, žádná další zpráva nepřichází (je to tem třetí zázrak?). Přichází mi pár povzbuzujících a děkovných sms od některých rodičů a je to jako pohlazení.
V sobotu před odjezdem se pro jistotu rozhodujeme testovat i očkované, co byli v kontaktu. Vše je ok. Ranní mlhy se rozpouštějí a my se scházíme před Hlavákem, kromě „úvoďáku“ je to první „normální“ výjezd po téměř dvou letech.
Vlak odjíždí na čas, za námi ubíhá Praha a my míříme na východ a pak na sever vstříc dalším výzvám a dobrodružstvím. Jedeme dál!
P.S. když to tak píšu, poslouchám CD Miro Žbirky, co před pár dny odešel a jehož písničky mě provázejí celý život. A tak si říkám, že tenhle jeho song je možná i trochu o nás…
https://www.youtube.com/watch?v=-cWjoE6NZaw
