Válka informací (nejen v naší hlavě)
Víte, že virus je téměř „čistá“ informace? Tedy ten hardware, který ji nese je úsporně minimalistický. Je to vlastně taková propaganda na buněčné úrovni – nejdřív musí buňku přesvědčit, aby ho pustila dovnitř, že je vlastně „její“ a „prospěšný“. A pak se honem dostat do jádra (nebo ribozomu) a začít tzv. promotorem (který si můžeme představit jako reklamní slogan nebo titulek novin) aktivizovat celý proteosyntetický aparát, aby všeho nechal a začal vyrábět nové viry jako o život. A právě tím o něj přijde. Paradoxní, co?
Na úrovni mozku to funguje podobně. Když zhodnotíme nějakou zprávu jako nebezpečnou, aktivuje se amygdala a začne bít na poplach, spustí vodopády hormonů, neurotransmiterů, rozbuší se srdce, zavalí nás horko a hned zase zima...
A to jsou vlastně také jen další a další informace, které nás nutí chovat se tak, jako by nám šlo právě teď o život, najednou ztrácíme soudnost, rozlišování, vidíme černobíle, buď utíkáme (třeba i tím, že problém popřeme) nebo útočíme (hledáme, kdo nebo co za to může), propadáme se do různě děsivého nebo podivně krásného Matrixu.
To co na nás křičí v tomto případě, jsou titulky článků, slogany politiků, fake news. Všechny mají za úkol – podobně jako virus, strhnout naši pozornost, dostat se do nás co nejhlouběji, aktivovat všechny ty reakce ohrožených zvířátek. A proto je všechno „rekordní“, „znepokojující“, nebo naopak „pod kontrolou“. A přichází nečekaně, neustále se mění, takže rozum nestíhá analyzovat a tak nastupují evolučně starší reakce.
Bohužel unáhlené reakci na nové informace podlehla celá společnost, včetně jejího nejvyššího vedení (a jsem přesvědčen, že to nedělají schválně, ale dostali se sami do vleku situace; osobně jim to vůbec nezávidím a držím palce, aby to dokázali ustát a zachovat si zdravý rozum).
A tak reagujeme okamžitě, zmatečně, bezkoncepčně a emocionálně. Klasickým příkladem byla včerejší zpráva o zavření středních škol. Sledoval jsem po jejím vyhlášení (které si některé děti o přestávce přečetly na síti) bledé až zděšené, ale i vysmáté tváře studentů, zatímco jsme s kantory rychle plánovali, jak se k celé situaci takhle z hodiny na hodinu postavíme. Všichni jsme byli zkrátka okamžitě „v pozoru“ a šli do akce.
A pak - ani ne za hodinu byl vyhlášen „planý poplach“ (na jak dlouho?). Hurá! Tak zase dál, hlavně s odvahou a vděčností za každý další den, který budeme moct s dětmi strávit. A s klidem, který jsme se na jaře snad alespoň trochu naučili nacházet.
Dávní poustevníci používali pojem „střežení srdce“. Šlo o to, nepustit znepokojující myšlenky do té hlubiny naší bytosti, kde se cítíme sami sebou, jádra našeho bytí. Naopak udělat ze svého srdce přístav míru a důvěry v dobré konce. Ale na tom se musí pracovat. Tak jako i buňka se musí učit, co jí pomáhá a co ublíží, ať to na první pohled vypadá nebo volá jakkoliv. Protože, tak jako u buňky, i nám jde o život. Ne o ten fyzický, ale o ten skutečný tady a teď, plné prožívání toho krásného dobrodružství, kterým každý nový den a setkání jsou. A který se nám snaží všechny ty stíny a temnoty, které o naši duši bojují ukrást. Je to fuška, ale záleží hlavně na nás.
Tak nám všem v tom držím palce a přeji krásný víkend!
František
