Válka v naší hlavě...
Jsme ve válce! Zní v posledních dnech z mnoha stran. Roušky jsou přirovnávány ke zbraním, zdravotníci a záchranáři k bojovníkům v první linii. Něco na tom je. V tom přirovnání jsme pak my, většina z nás, ukrytými civilisty, které ostatní chrání. Máme prý především čekat. Opravdu?
Domnívám se, že zatímco minulé války se odehrávaly na bojištích, ta dnešní se bojuje v nemocnicích a vědeckých laboratořích. A také v našich hlavách, protože i tam vede většina z nás v těchto dnech svoji válku. S úzkostí a nejistotou. Se zpochybněním toho, co se nám zdálo pevné a důležité. Možná i s důvěrou v sebe sama a v dobro, naději... Každý to určitě prožívá jinak.
Pan učitel Jára mi včera říkal, že mu psali lambdáni (kteří už vloni odmaturovali), jestli pro ně nechce zorganizovat on-line hodinu dějepisu, že jim to hrozně chybí. Hlavně prý, ať to není o epidemii. Máte také ten pocit?
Každý se snažíme vyrovnávat po svém. Už jsou to více než dva týdny a konec v nedohlednu, nejistot je pořád víc než dobrých zpráv, ale o to víc si musíme hledět toho, čím svou mysl necháme naplnit. Možná právě strach, stesk, rezignace a všechny ty negativní pocity jsou teď pro většinu z nás větším nepřítelem, než virus a restrikce. A o to víc záleží na nás, jak s nimi naložíme.
Neznamená to, že bychom měli situaci popřít nebo bagatelizovat, to bychom mj. přišli o velkou šanci se něco naučit. A v každé válce platí, že nepřítele by se člověk neměl bát, ale zároveň by ho neměl podceňovat. Podle mne je teď důležité situaci vnímat věcně, jako důstojník vyhodnocuje zprávy z bojiště.
Ráno zjistit co nového (osobně mám v tomto ohledu nejraději rozhlas) , ale během dne neviset na internetu s hledáním dalších a dalších často stále se opakujících zpráva, které v nás povětšinou nakonec jen posiluji rezignaci a beznaděj.
Znovu a znovu se zaměřovat na to pozitivní a krásné, co můžeme každodenně prožívat a vidět kolem sebe. Dodržovat pevný řád dne (ráno si třeba udělat plán, co všechno chceme stihnout (včetně příjemných věcí) a postupně si odškrtávat), najít si čas na rozhovory s lidmi, které máme rádi (vždyť se dá postupně zavolat všem spolužákům a jen tak popovídat), ztišit se v meditaci nebo při poslechu hezké hudby. Zachovat si radostnou mysl a smysl pro humor. Děkovat za všechny maličkosti v duchu i nahlas.
A zůstat bdělý, prožívat přítomnost a být na stráži, abychom včas rozpoznali, kdy se vynoří nějaká ta negativní emoce. A pak ji pěkně pozdravit a nechat ji zase odejít. V klidu a nadhledu, tady a teď a pak bděle jít do dalšího okamžiku a zase dalšího a tak dál krok za krokem
Je to těžký a úmorný boj, ale když se to neučíme, určitě to bude výhra na celý život.
Přeji vám k tomu hodně sil a odvahy a srdečně zdravím.
František
