Velký pátek
je zvláštní den a jeho prožívání asi bude v různých rodinách hodně rozdílné. Pro křesťany je to den přísného postu, tj. najíst se může jen jednou za den bezmasého jídla. Připomíná se událost Kristova soudu a ukřižování. Den máme strávit ve vnitřním tichu, rozjímání o svém životě i světě, s modlitbou...
Uvědomuji si, jak je pro dnešního člověka těžké tyto prastaré pojmy a příběhy pochopit a otevřít se jim (často i pro křesťany), ale napadá mě, že se tyto věci dají těžko pojmout konvenčním rozumem. Připomínají spíš zenový koan nebo principy kvantové fyziky.
Nesmrtelný Bůh dobrovolně z lásky k tvorům umírá rukou svých tvorů a svou smrtí smrt jako princip poráží. Věčný všemohoucí Bůh, který je samo bytí volá, že ho Bůh opustil.
Nechte ten příběh na sebe jen působit a nemusíte ani moc špekulovat rozumem, nikdy s ním nebudete hotovi. A třeba ve vás uvnitř v srdci něco nového rozezní...
Na závěr vám nabízím klíčový rozhovor hrdinů z mé knihy Můj přítel Dominik, která se toho úzce dotýká, a přeji hluboce prožitý volný den.
„Zlo je jako závoj…“ vstoupil do našeho hovoru Dominik a zase se na chvíli zastavil. „Pohltí nás a my nedokážeme v té chvíli rozlišovat, co je dobré a co je zlé. Dokonce nám to může i převrátit, že se začněme bát věcí, které nám pomáhají a toužíme po tom, co nás ničí a zotročuje.“
„Dobro, zlo… Jaký je mezi tím rozdíl?“ zeptal se trochu pochybovačně Tomáš.
„To si musí objevit každý sám.“ Klidně pokračoval Nik. „Dobro znamená radost a štěstí… lehkost a vnitřní svobodu… není v něm místo pro strach o sebe… je to něco, co je krásné… jenom dobro tvoří… Z konání dobra vychází skutečný pokoj, klid v srdci. Zlo ale dokáže jen pokřivovat a ničit, zotročuje nás našimi vlastními závislostmi a vášněmi… je plné strachu, závisti a nenávisti. Neklidu a nakonec utrpení, do kterého sami sebe chytíme. Je na nás, abychom si vybrali…“
„Je to na nás?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Jak jinak. V tomhle rozhodování máme svobodnou vůli. Můžeme dělat cokoli, jenom musíme přijmout důsledky svých činů. Až do konce.“
Zase jsme chvíli mlčeli a stoupali stále vyšší travou. Jak jsme se blížili k hřebenu návrší, přibývaly kolem nás trnkové a šípkové keře, údolí, kde jsme opustili Petra již bylo poměrně hluboko za námi, cesta do hlavního města zabočovala několik set metrů napravo od nás do nízkého lesíka a ztrácela se.
„A my?“ Zeptal jsem se znovu. „Co my jsme udělali, že jsme tady…“
Dominik se na mě podíval a pak odpověděl s úsměvem: „Jsou to přece naši kamarádi, ne? Nemůžeme je v tom nechat…“
„Co ale teď máme udělat? Říkal jsi, že to zlo, který vypustil člověk, sám vrátit nedokáže…“
„Sám určitě ne.“ odpověděl Dominik. „Ale s pomocí Boží je možné všechno.“
„Honza myslí, co konkrétně teď budeme dělat, kam vlastně jdeme a kde to teď vlastně vůbec jsme?“ zeptal se Tomáš a já ho doplnil: „Jako jestli jsme někde v minulosti, nebo se nám to všechno zdá, nebo jsme už všichni mrtví…“
Dominik kývnul a posadil se pod vysoký keř. Oba jsme si sedli vedle něj a chvíli se dívali do krajiny. Z velké části ji pokrýval zvláštní mlhavý stín. Jakoby teď znovu sedal i na naše duše, pocítil jsem, jak se do mě vkrádá úzkost a zoufalství.
„Měli jste někdy sen ve snu?“ pronesl Dominik tiše. „Probudili jste se a nevěděli, co je skutečnost a co se vám jenom zdálo?“
Přikývnul jsem a Nik pokračoval: „Všechno je klam, sen… a zároveň je všechno stejně skutečný. To, co zažíváme tady je stejná skutečnost, jako náš normální život.“
„To vůbec nechápu…“ namítl Tomáš. „To jsme jako zároveň tady i tam?“
„Život je mnohem víc, než si myslíme…“ pokračoval Nik. „Je to zvláštní… Je to všechno tak pomíjející – věci, vztahy, naše životy, a přitom cokoli uděláme, ale i to na co třeba jen myslíme, má váhu věčnosti. Nic se neztrácí a nezapomíná, i když nakonec se vše rozplyne jako sen.“ Pak tiše vzdychl: „Nakonec všechno pochopíme. Teď jsou tady jen hádanky, tak sorry, nedokážu říct víc.“
Mlčel jsem, ale moc jsem z toho také nechápal. Dominik chvíli přemýšlel a pak přeci jen doplnil: „Vysoko nad námi, ale i hluboko v nás probíhá neustálý boj o naši duši…“ Odmlčel se, jakoby znovu hledal vhodná slova. „O náš život. Skutečný život, jestli rozumíte. K tomu je tohle všechno dobré, abychom měli šanci se připojit… vybojovat ho v sobě… a snad i trochu za druhé…“ Pak opět mlčel a teprve po chvíli dodal: „S pomocí Boží. Když se na něj spolehneme, vždycky nám ukáže cestu…“
Chtěl jsem se ho do třetice zeptal, co teď zamýšlí dělat, ale v té chvíli jsem zaslechl za sebou šustění trávy a ucítil, že tam někdo stojí. Rychle jsem se otočil a kluci zároveň se mnou.
