Větvičky naděje...
Vzpomínám na Simona, dnes už by mu bylo přes sedmnáct a určitě by na zahradě trénoval s míčem a plánoval, jak si s klukama zase co nejdřív zahraje basket. A všem nám na sociální sítě posílal optimistické a vtipné vzkazy, aby nás povzbudil.
Když jsme ho více než před rokem doprovázeli na jeho cestě za horizont, naučil nás toho hodně. A možná nám hodně z toho pomáhá právě v tomto čase, i když si to ani neuvědomujeme. Nejen poznání konečnosti našeho života a ceny času, který nám byl svěřen, ale i znovuobjevení krásy věcí a hlavně lidí a vztahů kolem nás, které tak snadno považujeme za samozřejmé.
A také to, že navzdory všem temnotám a beznaději jsou věci, které mají smysl a které po nás zůstávají. A tak dodnes, i když je už někde daleko, vnímáme jeho soucit, houževnatost, přátelství i humor.
Na podzim jsme společně v Letenských sadech vysadili jeho strom (i takhle dodatečně velké díky panu starostovi a magistrátu, že nám to umožnili), celou zimu ho jezdili zalívat a s napětím očekávali, jestli se chytí (při vysazování jsme totiž zjistili, že má dost osekané kořeny). Když jsme se pak v únoru u stromu sešli na výročí Símova úmrtí, bylo to zvláštní. Najednou strhl vichr a déšť a krupobití, ale celá škola se tím těsněji semkla kolem stromu a navzdory živlům jsme začala zpívat. Jakoby to byla předzvěst toho, co se chystá.
Tohle pondělí jsem po měsíci jel Simonův strom zase zalít. S rozechvěním. Nejen kvůli vzpomínce na jeho vlídnou tvář, ale i s obavou, jestli strom zimu přežil. A pak jsem ho konečně uviděl, z koruny se jako nazlátlé hvězdy klubaly paprsky mladých listů. A já najednou cítil, jakoby nám Simon tam odněkud z věčného hřiště vzkazoval, abychom nevěšeli hlavu, že všechno bude dobré a není důvod se bát.
Těším se a přeji pokojný DEN ZEMĚ!
