Vzhůru!
Cesta životem je jako výstup na vysokou horu. Nabalíme si saky paky, zásoby a vyrazíme. Máme naplánovány jednotlivé tábory, zajištěné jídlo a spaní. Jak ale plyne čas a hlavně cesta, mnohé odkládáme. Zbytečné věci, zbytečné myšlenky i přání a touhy, které se nám najednou jeví směšné. Když se dostaneme nad čáru lesa, vidíme najednou nejen naši předchozí cestu, její zákruty i zkratky, ale celý kraj tam dole. Často nám docházejí síly a my se znovu a znovu ptáme, jaký má tahle cesta vlastně smysl, když jsme mohli zůstat klidně v suchu dole.
A pak přijde okamžik rozhodnutí, jestli pokračovat dám, i když všechno volá, abychom se vrátili. Ale jsou to možná ptáci, možná vítr tam v oblacích, kteří vyprávějí o cestách a svobodě, které převyšují naši zkušenost. Ale my vidíme, že výš už to nejde, tedy alespoň vlastními silami, že stojíme na vrcholu hory, i když srdce touží jít dál a výš. Možná v té chvíli pustíme a odevzdáme všechno, k čemu jsme se dosud připoutávali a najednou zjistíme, že jsme volní. Nejen létáme, ale sami jsme prostorem, větrem, světlem, které proniká každou temnotou. A že zůstává jen láska, pokora a soucit. A mír bez počátku a konce.
Přeji nám všem, ať tuhle hádanku jednou dokážeme rozluštit.
František
