Vzpomínám...
...na oslavy Velikonoc s dětmi v proudu let, vlastně hlavně ty začátkem devadesátých let.
Ještě ve skautských dobách Modré oblohy jsme s dětmi jezdili pod vrch Křemešník do vesničky Sázava, kde nás milá paní Havlíková nechala spát v hospodském sále. To první slavení bylo inspirováno knihou Exodus – vyjití z Egypta. Po jednodenním postu jsme kluky a holky již za tmy odvedli do lesa na Křemešník a pak vyrazili ke svobodě – dlouhou cestou lesy a loukami, nikdo netušil, kudy jdeme a jak dlouho to bude trvat. A když už začínali být všichni zoufalí, ozval se zdálky hlas bubnu a mezi stromy se objevilo světlo ohně, kde jsme se sešli, zpívali i tancovali. A na kterém si potom také opekli skutečného beránka coby symbol Velikonoc.
Další oslavy již byly laděné více křesťansky, i když ne kostelově. Velký pátek jsme zahájili brzy ráno očistnou koupelí v ledovém rybníku. Půst jsme pak drželi celý pátek a sobotu a to znamenalo, že jsme byli skutečně jen o vodě a úplně bez jídla. Zpočátku bylo aktivit víc – hry, zpěv, procházka na Křemešník, kde je jedna z nejkrásnějších křížových cest co znám. A také výroba velkého dřevěného kříže, se kterým jsme všichni v tichu za soumraku vyrazili krajinou (museli ho nést vždy minimálně čtyři a poctivě jsme se v tom střídali), zpívali a modlili se – přáli dobro a štěstí všem bytostem. Kříž jsme pak vztyčili u cesty na vrchol.
V sobotu, kdy už síly docházely, měli jsme na programu jen meditace v přírodě (nevěřili byste, jak nám takový půst vyčistil hlavu a zbystřil smysly) a také přípravu slavnostní sobotní večeře. Tou byla pečená kuřata s bramborem, jejichž vůně během posledního postního půldne byla jedním z největších pokušení, co jsme v životě zažili. Večer jsme zapálili oheň na znamení Vzkříšení a nového života. A samozřejmě všechny už zajímala chystaná hostina! A často byly marné moje výzvy, ať to mládež nepřehání, protože po tak dlouhé době je potřeba jíst střídmě, takže často krátce po večeči na záchod stála hodně dlouhá fronta.
Byly to časy mladického hledání a objevování, kdy svět byl plný tajemství a výzev, časy společenství, které se neztrácí a dobrodružství, která se nezapomínají. Většina z kluků a holek, kdo tam tehdy s námi byli, už má svoje vlastní děti a jejich osud je vede hodně různými cestami. Ale vědomí, že náš život, jakkoli je zaklet v konkrétním čase a prostoru, má zakotvení a přesah v nekonečnu, v nás zůstal ze všech. I sladké tušení, že svět je mnohem víc, než si myslíme.
Přeji vám všem, abyste letos i vy něco podobného zažili. Klidnou bílou sobotu.
František
