Vzpomínání na úvodní putování
Začneme? Nezačneme? Odjedeme? Neodjedeme?
Na vedlejší škole už měli část sboru v karanténě, děti i učitelé roušky na chodbách a my jsme si vesele zpívali ve Stromovce a pak podél Vltavy putovali do nového působiště na Ortenovu náměstí. Takový miniúvoďáček.
Další dva dny už se scházíme jen v expedičních skupinách a převážně venku. Nejen proto, že je hezky, ale také, aby do případné karantény „nespadla“ celá škola. A nervy pracují už během čtvrtka, kdy několik dětí (poté, co se se skupinou den předtím viděly) hlásí, že zůstávaní doma, protože je bolí v krku, mají rýmu, kašel... Nachlazení? Covid? Bůh ví a my se snažíme zůstávat v klidu. Večer před odjezdem a hlavně ráno se hlásí další a další, kteří zůstávají doma a tak mi fakt, že konečně stojíme u Fantovy kavárny, byť maskováni jako gangsteři, připadá jako zázrak.
Matyáš L. se ujímá skvěle role dispečera (tím obdivuhodněji, že se svoje zastupování nemocného Bedřicha dozví teprve na srazu), zdravotníci i dispečerská služba jsou v akci, měříme teplotu (čel samozřejmě), řadíme se, hledáme rezervace, které ale ČD nestačily do našich kupé vyznačit, tak se musíme domlouvat s „chudáky“, kteří na našich místech byli před námi.
Dalším zázrakem vlak skutečně vyjíždí a jen o pět minut později. Takže i když se zpoždění cestou do Lovosic ještě navýší, přípoj na nás počká (na rozdíl od podobné zkušenosti z letního puťáku) a my si to již s úsměvem mezi pohádkovými vrcholy Českého Středohoří. První výstup na zříceninu Ronov, který někteří považují za zbytečný (protože jsme pak šli zase dolů) nám nabídne krásný výhled, čas na oběd z vlastních zásob i aktivity po kruzích – projděte hrad a zkuste vymyslet, jak vypadal a fungoval. Kupodivu se ukazuje, že Ondrův odhad, že hrad je „fejkový“ má něco do sebe. Sám jsem ale nejvíc překvapen, jak se všichni zapojují a vypadá to, že je to i baví. Že bychom vzali jiné děti než před půl rokem?
Na další zastávce na typickém českém místě u chmelnice a vzpomínkách Zoji a Franty na brigády jejich mládí volí kruhy své kapitány (omíkroňáci mají nové kruhy a budou mít letos v kapitanátě také pět zástupců) a pak už se velice pomalu suneme do nitra pískovcového bludiště Kokořínska. Protože plánujeme spát všichni pod obřím převisem, nespěcháme (čas si vyplňujeme mj. čtením povídky Oty Pavla „Jak tenkrát běžel Zátopek“) tak mohutně, že na místo dorážíme skoro za tmy a máme co dělat, abychom se rozbalili. Ale je to super romantika – všichni v tichu pod převisem, kde se v době válek schovávaly celé vesnice, tiše zpíváme s kytarou a čteme a pak se jen tak pod širákem necháváme pohlcovat zvuky nočního lesa a přátelským poblikáváním hvězd mezi větvemi borovic.
A ráno zase dál (připojuje se k nám pár dalších, což se později ukáže jako nečekaná zápletka celého příběhu). Po úzké pěšince nad roklemi s fantastickými výhledy, kraj něco mezi Vinetouem a opatem Lin Ti. A pak na zastávce zkoušíme se sekundány divadlo, které doufáme hrát další týden. Jde jim to nečekaně dobře (než začnou být vysmátí, samozřejmě). Vrcholem dopoledního programu je ale volba předsedy studentské rady na vyhlídce bývalého hradu Čap. Po první kole a volebních proslovech obou kandidátů (byly skutečně nominační nebo rezignační?) rada volí svým novým předsedou Elijáše. Gratulujeme!
První déšť nás zastihne na obědě, další mnohem prudší na vyhlídce Pustého zámku. Předtím se ale ještě stačíme sejít po třídách a probrat profilovky, divadlo a tak vůbec všechno, co je potřeba. A když se vyškrabeme na kruhový výhled Nedvězí (čímž porušuji svůj slib, že bude jen jeden velký kopec – omlouvám se, ale snad to stálo zato) fučí vítr a mraky se ženou kolem nás, ale nám je spíš vedro a odhazujeme svršky. A pak už jen k nocležišti na louce u Dolní Vidimi. Tak jako první večer žádná sprcha, záchod, večeře po kmenech jen studená, ale přesto je to paráda. Nevím, jak ostatní, ale ze mě už definitivně padá napětí pražských dní a cítím vnitřní i vnější svobodu, radost a vděčnost za každou chvíli, kdy můžeme být spolu, povídat si, smát se, plánovat nebo jen tak mlčet. U nikoho necítím negaci ani nespokojenost. Díky, díky.
Třetí den už to není daleko, kromě dočítání povídky „Smrt krásných srnců“ nás čeká první jednání nové rady. Bavíme se o tom, co budou priority, na čem všem by se studenti mohli podílet. I o tom, že možná všechno bude jinak a budeme společně muset nenadálé situace řešit.
Do kempu dorážíme kolem půl páté, vítá nás mnohými vytoužená sprcha a také pitná voda, která teče přímo z kohoutku v jakémkoliv množství! Během rady expedice „luxujeme“ okolní les od zbytků suchého dřeva, abychom se mohli poprvé po téměř roce společně sejít u skutečného táborového ohně. A je to tady a my zpíváme a zpíváme a ani se nechce odjíždět těm, kdo musí, ale i v té pomíjivosti je ta krása a nesamozřejmost, které nás Život v posledních měsících tak trpělivě učí. „Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky...“ šeptá nám Karel Čapek a my cítíme, že v té hvězdnaté noci není třeba nic dodávat.
