Vzpomínka na Františka (svatého)
Před čtyřmi týdny jsme se bratrovou rodinou vraceli z Itálie. Ne nebyli jsme ani lyžovat ani se kochat památkami. Po deseti letech jsem totiž zatoužil znovu vidět rodné město svého patrona a rozdělit se se svým nadšením i s bližními.
Když jsme o týden dřív vyráželi z Prahy, bylo viru v Evropě jen pár izolovaných případů. Ale hned po průjezdu severní Itálií jsme se z telefonátů a zpráv dovídali, že se tam něco děje. My ale mířili do Itálie střední, která nás uvítala olivovými háji, bílými kostely a kamennými domy i zbytky hradů na vršcích nad zvlněnou krajinou. Do Assisi jsme dorazili navečer, už zdálky nás ohromilo bílé město v hradbách a citadela baziliky svatého rodáka zalité zapadajícím sluncem. Ubytovali jsme se v soukromém apartmánu, mezi místem, kde se František narodil a katedrálou San Rufino, kde byl pokřtěn a před kterou se také všeho zřekl, aby odešel sloužit Bohu. A po mši ochutnali nejlepší pizzu ve městě, což byl skutečný kulinářský zážitek, jakkoli to bylo jen „na stojáka“.
Ale další den už začalo přituhovat. Volali nám vylekaní známí, co že se tam u nás děje, záběry v italské televizi ukazovaly města zavíraná armádou do karantény, najednou se to všechno už nezdálo tak daleko. Tři dny jsme strávili na místech spojených s Františkovým životem – kostelík San Damiano, který opravil vlastníma rukama, kde později vznikl první ženský klášter pod vedení sv. Kláry, Porciunkuli – maličký kostelík, dnes obestavěný obří bazilikou, kde žil se svými řeholními bratry a kde po staletí roste endemit plané růže, která nemá trny (legenda praví, že se do trní František vrhnul, aby zahnal pokušení, ale trny zmizely – nejsou tam dodnes), lesy obklopené poustevny ve svahu hory Subasio, kde bratři trávili týdny a měsíce v hluboké modlitbě a kde se i dnes čas zastavil, hrob a baziliku svaté Kláry. A samozřejmě legendární Františkovu baziliku – tři kostely nad sebou postavené na jeho hrobě.
K němu jsem také sestupoval každý den brzy ráno, abych se ztišil a prosil. Sílící neklid, úzkost kolem nás i v nás tady najednou neměly sílu. V zšeřelém prostoru kolem Františkovy hrobky bylo jen zhmotněné ticho, plnost bytí otevírající do nekonečna. Mír, který si všichni v nejhlubším nitru srdce přeje každý z nás. Naposledy jsem tam byl právě před čtyřmi týdny a téměř hmatatelně cítil, že pod pěnou všedních dní a proměn světa kolem nás skutečně něco JE a moje nejhlubší Já je toho součástí. A že žádné bouře nemohou uhasit ten věčný plamen. Pace e Bene, Pokoj a Dobro, jak dodnes zní františkánský pozdrav.
Odjížděli jsme brzy, ráno bylo jasné a mrazivé, hřebeny okolních kopců pokryly čepice nového sněhu, místní děti právě proudily kolem našeho parkoviště do školy. Trochu se strachem, jestli a jak se nám podaří vrátit jsme s vděčností zamávali bílému městu a vyrazili na sever. Plni nejistot a obav z toho, co bude dál, ale ještě více s nadějí a klidem, který jsme tam dostali a který nám nemůže nikdo vzít. Kromě nás samotných.
Gratie Francesco! Pace e Bene!
P.S.: před dvěma dny nám od našeho ubytovatele přišla zpráva, že dodnes zatím v Assisi neonemocněl ani jeden člověk.
P.P.S.: synovci by mi neodpustili, kdybych nedodal, že druhým největším zážitkem byly místní cukrárny s nebývale skvělými dobrotami. Škoda jen, že do našeho pobytu padl začátek postní doby. Nebo to nebyla náhoda?
