Vzpomínka na Marii Rút
Dnes ráno mě z rádia zaskočila zpráva, že odešla Marie Rút Křížková. Dáma, která bude již navždy spojená s naší školou, stejně jako s osudy a dílem chlapců z terezínského ghetta.
Kniha Je mojí vlastí hradba ghett, kterou společně s Jiřím Bradym a Jiřím Kurtem Kotoučem editovala, odstartovala v roce 2008 nejen náš projekt Terezínská štafeta, ale i zájem mnoha mladých lidí o toto téma.
Když jsme se pak s Danem, Filipem a dalšími rozhodli vydat básně Hanuše Hachenburga, řekli nám v Památníku Terezín, že právě ona k jeho dílu (stejně jako všem textům z Vedem) autorská práva. Navštívili jsme ji tehdy v jejím bytě na Proseku a bylo to krásné setkání. Ona sama o něm napsala:
Musím přiznat, že s Hanušovou smrtí jsem se nikdy nesrovnala, tak jako se matka nikdy nesrovná se smrtí svého dítěte. Celá desetiletí jsme spolu se Zdeňkem Ornestem a Kurtem Jiřím Kotoučem, kteří byli jedněmi z mála přeživších autorů VEDEM, pracovali na tom, aby jejich kamarádi neupadli v zapomnění. Oba moji spolupracovníci mě bohužel předešli na věčnost. Všichni tři jsme ale celá léta žili v pochybách, zda naše svědectví dokáže oslovit mladou generaci.
S velkou úlevou a nadějí jsem tedy letos na jaře uvítala návštěvu ředitele Františka Tichého a studenta Daniela Pražáka z gymnázia Přírodní škola v Letňanech. Překvapili mě dárkem, svým vlastním časopisem VEDEM, který zachovává strukturu terezínského VEDEM i dětský rukopis.
Z tohoto jarního setkání se zrodila i moje spolupráce s ředitelem a studenty Přírodní školy. Jejím plodem je i tato knížka. Přijměte ji s otevřeným srdcem.
Z prvního setkání se stalo přátelství a vzájemná inspirace na mnoho let. Byla to právě Marie Rút, která nám zprostředkovala setkání s Jiřím Brady a tím nám otevřela svět těch, kteří v Terezíně za války byli vězněni. Nebýt těchto setkání, nebyla by ani „Štafeta“, ani Transport za věčnost, Terezínské zvony nebo Návštěva z pravěku, které dokázaly oslovit stovky a možná už i tisíce lidí.
Přesto tato statečná žena, mluvčí Charty 77 a dlouholetá bojovnice za lidská práva, důstojnost a svobodu, zažila nejtěžší chvíle až na sklonku svého života. To když její čtrnáctiletý vnuk Filip před téměř šesti letech dobrovolně ukončil svůj život, protože byl gay a nedokázal se smířit s postoji společnosti a církve. Vzpomínám si, jak mi krátce potom volala a s roztřeseným hlasem říkala: „Kdyby byl Filípek u vás ve škole, tak by se to nestalo.“ a pak dodala: „Věřím, že kluci z VEDEM mu šli naproti.“
I když jsem Filipa nikdy osobně nepoznal, zasáhlo mě to tak, že jsem se rozhodl věnovat jeho památce svoji další knížku. Tak vznikl před dvěma lety Labyrint nedokončených setkání. S respektem a rozechvěním jsem Marií Rút v lednu 2019 přinesl dokončený rukopis. Po mnoha letech jsme se viděli osobně, celé odpoledne jsme si vyprávěli o životě a její lásce k Jiřímu Ortenovi, Vedem i Bohu, Filipovi, toleranci i potřebě osobní statečnosti nejen v boji proti zlu, ale i snaze být sám sebou. Když mi pak po několika dnech napsala, že je rukopisem fascinovaná a cítí, že „Filip vedl moji ruku“, věděl jsem, že rukopis mohu poslat dál. „Bude to bomba...“ řekla tehdy ještě. „Moc se na tu knížku těším.“
Naposledy jsme si volali v srpnu (to už knížku měla díky Anežce a dceři Ester v ruce), děkovala a mluvila o tom, že má velké bolesti a odjíždí do hospicu do Čerčan. Doufal jsem, že až to situace umožní, vydám se tam za ní a popovídáme si jako dřív. To se ale už nepodařilo.
Věřím, že Marii Rút, která se tam odněkud seshora dívá a stále nám drží palce, nejvíc potěší, když vzpomínku na ní zakončím závěrem Hanušovy básně Voda. Těžko by tuhle chvíli někdo dokázal vyjádřit lépe.
Děkujeme, milá Marie. Pozdravujte tam všechny. A jednou určitě zase na viděnou...
Každý člověk jen vodou je
ta voda jde a miluje.
Ta voda se vypaří beze zmínky
dnes nedívej se na hodinky
hvězdy se točí v divném reji
noc polyká tě v beznaději.
tečeme víkem rakve víc
obejmout svět
tam do vinic.
Dnes časně, kdy snad padneme
však koryto - to zůstane!
Hanuš Hachenburg – Voda (se sbírky Hned vedle bílá barva mráčků)
