Vzpomínka na Simona
V sobotu 10. února 2024 už to bude 5 let, kdy dotlouklo srdce statečného kluka, kamaráda, studenta a mladého zdravotníka, míána Simona.
Už od primy dokázal jít za svými cíly. Hrál skvěle basket, pomáhal jako školní zdravotník, chodil na latinu. Jeho béčkovky byly skoro jako malé bakalářky, nikdy věci neodfláknul, nespokojil se s tím "nějak to splnit", ale vždycky šel do hloubky, přemýšlel, rozvíjel se.
Jeho smysl pro humor (někdy i dost ostrý) byl pověstný, stejně jako smysl pro spravedlnost, schopnost se ozvat i umění být skvělým kamarádem, na kterého je spoleh.
Když se pak ve čtrnácti letech dozvěděl diagnózu - zhoubný nádor na mozku, nevzdal to. Za rok a půl, který mu osud ještě věnoval, dozrál v ušlechtilého mladého muže, který si dokáže vážit života, je tolerantní a soucitný ke všem okolo (neustále nám všem děkoval, zajímal se, jestli někdo nemá problémy a čím může ještě přispět...) nefňuká, ale dokáže hledat cesty.
Poslední měsíce již strávil doma v péči rodiny, kde jsme ho občas navštěvovali. Jakkoli se jeho stav stále zhoršoval, stále jsme si příliš nepřipouštěli, že jeho odchod se blíží. Odešel tiše ve spánku 10. února 2019.
I po těch letech cítíme, že s námi v duchu stále zůstává. Že to, co jsme spolu prožili se neztrácí, naopak v nás roste a prohlubuje se. A jsme mu vděční za to, co nás naučil svou statečností, pokorou, soucitem.
Že život je křehký a nikdy není moc brzy říct druhému "mám tě rád", "děkuji" nebo "nechceš pomoc?". Že každý z nás má na světě svůj úkol a šťastní budeme jen tehdy, když ho nejdeme a uskutečníme. Že není důležité, jak je život dlouhý, ale jak ho dokážeme naplnit. A že nemůžeme být šťasní bez toho, abychom hledali štěstí všech živých bytostí.
Díky, Simone! Jsme na Tebe hrdí a jdeme (společně) dál.
P.S. Věnujte prosím Simonovi tichou vzpomínku, modlitbu, nebo zapalte svíčku. Ať už doma, tam kde zrovna jste, u jeho stromu na Letné nebo hrobu na Malvasinkách. Děkujeme!
