Domů » O škole » Školní projekty » Pamětní deska Pavlu Lionovi

Pamětní deska Pavlu Lionovi

V pátek 4.11. se v pražském Karlíně konalo odhalení pamětní desky na počest židovského chlapce Pavla Liona (nar. 1930), který před svou deportací do Terezínského ghetta v Karlíně žil. V Terezíně byl později ubytován na chlapeckém domově Nešarim, kde byl šéfredaktorem tajného časopisu Rim-Rim- Rim. Na podzim 1944 byl odvezen do vyhlazovacího tábora Osvětim – Birkenau a zde i s matkou a mladším bratrem zavražděn.

 

Na odhalení desky, se přišli podívat i někteří pamětníci, kteří Terezínem prošli. Pamětnice Helga Hošková, která znala Pavla ještě z Prahy na něj pár větami zavzpomínala. Dále vystoupil pan Erich Spitz, který žil s Pavlem v Terezíně na chlapeckém domově Nešarim a který na akci přicestoval z Francie, kde žije. Zdůraznil, že sen Pavla a mnoha dalších, aby se všichni v klidu po válce sešli, se nenaplnil. O to důležitější je ale nezapomínat a vést lidi ke vzájemnému dialogu a porozumění. Akce se zúčastnili i další pamětníci terezínského ghetta. Básně, které napsali děti v Terezíně a které studenti společně s učiteli zhudebnili na této akci také zaznělo. Na akci se také podíleli žáci pátých tříd ZŠ Lyčkovo náměstí, kteří přečetli část dobrodružného příběhu Klub pěti terciánů. Ten napsal Pavel Lion v Terezíně na pokračování a jeho děj se odehrává v Karlíně a na Žižkově. Díky dětem ze ZŠ Lyčkova náměstí a jejich rodičům a učitelům bylo na akci také zajištěno občerstvení. Na akci bylo vzpomenuto také jméno grafika Josefa Svobody, který byl autorem pamětní desky a krátce po jejím dokončení zemřel.

Děkujeme všem, kdo se na zajištění akce podíleli, zvl. bytovému družstvu U nás, ing. Petrovi Chaloupkovi, Polévkárně, ZŠ Lyčkovo náměstí, o.s. Potichounku, pamětníkům a především klukům a holkám, kteří důstojně zvedli památku svých vrstevníků z těžkých časů 2. světové války.

Akci pořádalo Gymnázium Přírodní škola a Terezínská štafeta.

Matyáš Toušek a František Tichý

Ohlasy v médiích

 

Pavel se narodil a žil v Karlíně - tehdejší Královské (dnes Sokolovské ulici), v jedenácti letech byl deportován do Terezína a o tři roky později do Osvětimi-Birkenau, kde byl i s matkou a mladším bratrem zavražděn.

Pamětní deska na rodném domě má připomenout nejen památku jeho, ale i tisíců dalších chlapců a děvčat, kteří se z rasových důvodů nedožili konce války. Na programu bude mimo odhalení pamětní desky občerstvení a ukázky z divadelního představení „Terezínské zvony“, zazní i texty Pavla Liona.

Akci pořádá Gymnázium Přírodní škola a Terezínská štafeta.
Děkujeme bytovému družstvu "U nás" za umožnění instalace desky.

Statečný Lvíček z Karlína

Z PRAHY DO TEREZÍNA

Jedenáctiletý Pavel Lion, rodák z Karlína byl pro svůj židovský původ 14. prosince 1941 i s matkou i mladším bratrem odvezen transportem M do tehdy vznikajícího terezínského ghetta. Po několika těžkých měsících, během kterých byli vězni zavřeni v několika kasárnách, byl omezen pohyb i komunikace navenek, byl v červenci 1942 konečně umožněn volný pohyb po městě. Jakkoli Terezín hlídala jednotka SS a oddíl četníků, organizace ghetta byla svěřena židovské samosprávě. Ta – ve snaze zajistit budoucnost židovského národa - rozhodla, že děti budou umístěny na chlapeckých a dívčích domovech, kde budou mít nejen lepší podmínky k ubytování a jídlu, ale budou odděleny od depresivní nálady dospělých, kteří terezínskou realitu prožívali mnohem hůře. Pavel byl zařazen do domova v objektu L 417. Jeho domov měl číslo 7.

HIP! HIP! NEŠARIM!

Nešarim hebrejsky znamená Jestřábi; tak si říkala parta kluků z Domova 7. Bylo jim od dvanácti do čtrnácti a mrazivý vítr válečných let je svál z nejrůznějších míst Čech a Moravy. A nejen míst, ale i názorů, sociálních a společenských vrstev; spolu se sešli věřící i bez vyznání, sportovci a intelektuálové, směsice charakterů i hodnot. Všechny namačkali do jedné třídy v prvním patře bývalé terezínské školy. Jejich vychovatel, tehdy dvacetiletý Franta Maier, navzdory úzkostem a nejistotě z toho, co všechny v dalších měsících čeká, se nevzdal naděje v to, že i v těch nejhorších podmínkách má smysl hledat a zůstat věrný morálním zásadám.„Říkal jsem jim, že jejich první povinností je přežít. Druhou respekt k rodičům. A tou třetí být připraven´na život až tohle skončí – protože to musí skončit. A vyprávěl jsem jim o lásce k životu a četl „Cestu na severozápad“. Ale později, když jsem slyšel oddechování 40 spících chlapců, ptal jsem se sám sebe: Co bude zítra?“ Vzpomínal Franta později na své pocity a výchovné zásady. Ale bylo toho mnohem víc, co jim svými slovy, přátelstvím a osobním příkladem předával. A tak se během měsíců a let podařilo vychovat z kluků skvělou partu kamarádů. Společně sportovali (a milovali hlavně fotbal), hráli divadlo a recitovali, učili se vnímat duchovní přesah života při oslavě židovských svátků, učili se v tajné škole (a čím byla víc zakázaná, tím s větší chutí), aby nezaostávali za svými vrstevníky. A především psali. Na Domově 7 vznikly časopisy Nešar a Rim- rim-rim.

NESLOŽIT RUCE DO KLÍNA

Pavel se do života na domově zapojil s nadšením. Dostal přezdívku Lvíček. Nejen, že byl velkou oporou vychovatele Franty, ale dokázal být dobrou duší klukovského kolektivu, usmiřovat spory. Na svůj věk byl velmi vyspělý, byl to ale kluk jako každý jiný, dokázal se „slejt“ z práce, když se mu do ní nechtělo, zapojit se do oblíbené polštářové bitvy nebo vášnivě bojovat ve fotbalovém mači proti jiným domovům. A hlavně byl skvělý vypravěč. Kamarádi dodnes vzpomínají, že vždy večer vymýšlel a na pokračování vyprávěl dobrodružné příběhy. Některé z nich sepsal i do časopisu Rim-rim- rim, který s kamarády začal vydávat na začátku roku 1944. Ale nebylo to tak snadné, protože jeho kamarád Pavel Weiner, který už předtím vydával list Nešar to vzal jako podraz. I když to mezi kluky hodně jiskřilo, nakonec se nejen usmířili, ale oba Pavlové se zapojili do redakční práce na Rim-rimu společně. To se ale nad jejich osudem znovu stahovaly temné mraky.

POSLEDNÍ CESTA

Neúprosný běh nacistické mašinérie začal většinu kluků posílat transporty dále na východ – do vyhlazovacích táborů a na smrt. Když se čas naklonil, Pavel Lion do časopisu napsal: „Milí kamarádi, kteří odjíždíte. Nemám slova, kterými bych řekl to, co cítím, když odjíždíte, kamarádi, s kterými jsem žil skoro dva roky. Chci Vám říci jen to, že i když dnes odjíždíte, zůstaneme nadále spjati poutem přátelství a že jednou se sejdeme a vy budete něco potřebovat, pak vám vždy ostatní členové domova „Nešarim“ pomohou, neboť jsme jako jedna rodina. Doufejme, že nás opět Prozřetelnost spojí a že budeme žít opět spolu a volněji.“ Je obzvláště tragické, že v době, kdy konec války byl na dosah, byl posledním transportem z Terezína do Osvětimi – Birkenau odvezen i Pavel a jeho další kamarádi. Hned po příjezdu do vyhlazovacího tábora byl při selekci na příjezdové rampě i se svým bratrem a matkou poslán na smrt do plynové komory. Bylo mu čtrnáct let. Zbylo jen pár vzpomínek, zápisů do památníku a několik čísel časopisu.

NIC SE NEZTRÁCÍ

Jakkoli se Pavel, ani většina jeho kamarádů konce války nedožil, jejich texty i životní osudy k nám promlouvají dodnes. Před několika lety se studentům a učitelům Přírodní školy podařilo zveřejnit časopis Rim-rim na internetu. Třída lambda taktéž amatérsky zfilmovala Pavlovu povídku „Klub pěti terciánů“. Pavlovi a jeho kamarádům je také věnována divadelní hra „Terezínské zvony“, kterou provedli studenti třídy ný, zorganizovali jsme několik programů pro školy – nejen v Praze, ale i Táboře a Hořicích, ve kterých jsme se věnovali Nešarimu a časopisu Rim-rim- rim. Vyvrcholením našich snah o připomenutí Pavla Liona by mělo být umístění pamětní desky na jeho památku na domě, ve kterém bydlel v Karlíně – Sokolovská 86/97.

Je nám ctí, že díky několika, dnes již více než osmdesátiletým „klukům z Nešarimu“, dnes již zesnulému Frantovi Maierovi i všem, kdo nám drží palce, můžeme památku Pavla i dalších „kluků z Terezína“ připomínat a přibližovat ji i dnešní mladé generaci. Děkujeme.

Kéž je i vám jejich láska k životu, přátelství a osobní statečnost posilou, světlem i inspirací i do všech životních cest.

František Tichý

Po stopách ztraceného chlapce

Nadaný a tvůrčí chlapec, který se stal obětí holocaustu za 2. světové války a společně s celou svojí rodinou zahynul v koncentračním táboře Osvětim. Pavel Lion se svou matkou a bratrem, byl jedním z lidí, kteří odjeli hned prvními transporty Židů do Terezínského ghetta. V Terezíně po sobě zanechal onu stopu, díky níž dnes čtete tyto řádky a díky níž jsme my, kluci z Přírodní školy, mohli tyto řádky napsat.

PAVEL LION

Pavel se narodil 24. 7. 1930, Růženě a Bedřichovi Lionovým. V prosinci roku 1941, tedy v jeho jedenácti letech, byl odvezen transportem M do Terezína. V Terezíně vydával na domově 7 – Nešarim časopis Rim Rim Rim, díky němuž jsme po Pavlově životě mohli začít pátrat. Za tři roky po příjezdu do Terezína byl Pavel Lion deportován dále do koncentračního tábora Osvětim, kde byl zavražděn.

PROČ VLASTNĚ PÁTRÁME?

Přírodní škola se již poměrně dlouho zabývá tématem holocaustu Židů za 2. světové války, na oči veřejnosti pomohla například obdobně nadanému, ale slavnějšímu Petru Ginzovi, o kterém si můžete přečíst knihu „Princ se žlutou hvězdou“. K pátrání po Pavlově zajímavém životě nás také inspirovalo divadlo Terezínské zvony, kterou jsme s naší třídou nacvičili a ve které je jednou z hlavních postav i Pavel Lion. Naše třída se rozhodla, že za vybrané dobrovolné vstupné pořídí Pavlovi Lionovi pamětní desku na domě, kde bydlel před transportem do Terezína. Jenomže tu byl nejeden háček. Nejenže jsme nevěděli, jak Pavel Lion vypadal, nevěděli jsme ani, kde bydlel.

PRVNÍ KROKY

Ze začátku jsme o Pavlu nevěděli téměř nic. První stopy pátrání pro nás začínaly v pevnostním městě Terezín, kde Pavel strávil tři roky, a kde vymyslel časopis Rim Rim Rim a následně se stal jeho šéfredaktorem. Z  jeho článků nám zůstaly zachyceny věci, nad kterými v tak těžké době přemítal. Z těchto velmi zajímavých myšlenek si můžeme alespoň z části, představit jeho osobnost.

Dále jsme pátrali v e-mailové komunikaci pana ředitele, který si dopisoval s bývalým Pavlovým vychovatelem na domově 7 v terezínském ghettu Frantou Maierem a několika Pavlovými kamarády, kteří přežili a dnes žijí v zahraničí.

Dále jsme hledali také na internetu, kde náš spolužák po pár hodinách hledání našel web holocaust.cz, kde bylo podle jména možno najít datum narození a úmrtí, ale i místo bydliště před deportací. Měli jsme štěstí, Pavel bydlel v Praze 8, pár minut cesty od naší školy. Teď jsme se mohli rozdělit na dvě skupiny – na tu, která se bude snažit domluvit realizaci pamětní desky a na druhou, která bude dále pátrat po Pavlově životě a příbuzných.

CO SE NÁM DOSUD POVEDLO

První skupině se povedlo domluvit jak grafickou stránku pamětní desky, tak i její výrobu a umístění na domě v Karlíně, kde Pavel se svou rodinou bydlel před deportací do Terezína.

Druhá skupina navštívila archiv Institutu Terezínské iniciativy, kde se nám povedlo zjistit více o Pavlově rodině. Například v jednom dopisu, kde si koresponduje Pavlova matka s jeho tetou, jsme našli zmínku o tom, že Pavlův otec odjel těsně před začátkem války do ciziny a záhadně zmizel. Pravděpodobně chtěl utéct a svoji rodinu dostat do bezpečí západních zemí tak, že by jim poslal vydělané peníze aby mohli sami přijet. To se mu ovšem nepovedlo. Aktuálně druhá skupina pracuje na domluvení návštěvy dalších dvou archivů a pokouší se nalézt bývalou Pavlovu školu, kde by o něm mohla být zmínka. Mimo to samozřejmě dále pátrá jak na internetu, tak v literatuře.

JAKÝ KLUK BYL PAVEL?

Pavel byl velmi kamarádský kluk, který byl pro každou legraci, ale i pro lecjakou rošťárnu. V Terezíně si rád zahrál fotbal, ale že by byl velký sportovec, to se říct nedá. Z jeho článků je vidět, že to byl chlapec velmi hloubavý, který se dokáže při psaní najít všechny stránky věci, a třeba skrz článek povzbudit i v těžké situaci. Pavel byl dobrý vypravěč, který klukům na heimu každý večer vyprávěl příběhy na pokračování, které následně zapisoval do časopisu Rim Rim Rim. Jedním z těchto příběhů je „Klub pěti terciánů“ nebo „Boj o radium“. Jak tyto řádky čtete, možná se ve vás ještě více umocňuje pocit lítosti nad tím, že někdo takový musel zahynout. Fakt, že odjel z Terezína do Osvětimi jedním z posledních transportů, tudíž ho od přežití dělil necelý týden, je krutou skutečností.

CO JE PŘED NÁMI?

S prací jsme ale zdaleka neskončili. V době, kdy teď píšeme tyto řádky, je pamětní deska již ve výrobě a my chystáme její odhalení na domě, kde Pavel bydlel. Na odhalení je i pozván pamětník druhé světové války, který Pavla v Terezíně dobře znal, a se kterým naše škola už delší dobu spolupracuje. Dále nás čeká návštěva dalších tří archivů. Nejvíce nás zajímá archiv školy, kam Pavel chodil před začátkem války – ten je uchován v archivu hlavního města Prahy. Doufáme, že zde vypátráme nejen více informací o Pavlu Lionovi, ale i jeho fotografii, která byla naším malým cílem již od samého začátku. Toto téma, ale i život a dílo Pavla Liona bychom chtěli dále představovat prostřednictvím divadla Terezínské zvony a programů na školách, cílené na dobu druhé světové války a přímo na život Pavla Liona a jeho kamarádů.

ZÁVĚREM

Je sice velmi smutná záležitost, že nejen Pavel Lion, ale i milióny dalších lidí museli zahynout v koncentračních táborech všude po světě. Ale v srdcích si musíme nést nejen tuto smutnou vzpomínku, ale i radost z toho, co nám zde tito kluci mohli zanechat. Protože i ti, všude kolem sebe šířili radost a naději, že válka a tyranie brzy skončí, a to v mnohem těžších podmínkách než my a naše trable.

Matyáš Bureš - student sekundy